Výkřiky do tmy

Falling into pieces___

13. listopadu 2012 v 22:49 | KADLI#etc.
Byl říjen. Davy obdivovaný drogový závislák, vášnivý kuřák a lačný piják Kerouac, ano ten, co si přivlastnil celou Ameriku, píše o říjnu. Pro něj je říjen časem, kdy se každý vrací domů. Je chladno. Je říjen. A všichni se vrací domů. A já.
Autobus s rachotem zastavil na mé milované Praterstern. Tady jsme se před půl rokem shledali. Polibky.
Pomíjení, ach to nezadržitelné pomíjení. Kdo nás drží od postupu, řekni, kdo? Polibky....
A přesto - snažím do procesu vnímání zapojit všechny své smysly - nic se nezměnilo. Šest měsíců minulo a na tomto ikonickém místě to nezanechalo semenší změnu. Ruské kolo se stále pohybuje proti směru čerstvého zimního větru, který vane odkaďsi. Jaktože se nic nezměnilo? Dlouhé objetí. Neměla se náhodou země třást? Pohledy do očí. Jakto, že obloha stále nespadla? Polibky, polibky, polibky...
Klene se nad mnou, nad námi, nad všemi. A je stále těžší a těžší, zrovna dnes. Chce mě utopit pod těžkými oblaky. A já se nechávám. Pomalu. Postupně. Polibky.
Na zlomek vteřiny mě zachvátil trpký pocit nenavrátnosti. Byl tu ještě vůbec někdo schopen pocítit zlomek tepla? Lidé, které jsem pozorovala zpoza špinavého pleksiskla, které mi bránilo v jasném výhledu a čerstvému vzduchu, aby omýval mou tvář, spěchali z práce, na tramvaj, na metro. Něžnost. To jenom KONEC nikam nespěchal. Ten si svou cestu vždycky najde.
Já jsem nespěchala. Nebylo kam, nebylo za kým. Blízkost. Postrádala jsem důvod a co víc, chyběl smysl. Proč? Rezignace.
To je ta beznadějná věc, kterou jsem cítila pokaždé, když jsem se odněkud vracela. Bylo to jako udělat dlouhý krok zpátky. A pak najednou brouzdat stejným životem sem a tam bez orientace, bez klidu v duši s podvědomím toho, že tohle se za tu dobu přece mělo změnit. To je ten paradox na návratech. Ne každý o ně stojí. Když vyrážíte na cestu, nikdy vám není zima. Adrenalin mi koloval v žilách pokaždé. Co bude? Objevím nový svět? Kdo tam na mě čeká, tam venku, za hranicemi možného a nemožného? A ruské kolo stále vedlo svou válku proti větru.
Nezadržitelnost. Obrysy konec. To jen ty stopy na mých rtech. Polibky, polibky, polibky...

Under the Surface___

19. září 2012 v 0:00 | KADLI#etc.
..opět shledal, chystal jsem se vstát, celý den psát na stroji a popíjet kávu v kuchyni, neboť tehdy práce, jen práce byla mou dominantní myšlenkou - ne láska, ne bolest, která mě žene, abych tohle psal, i když nechci, bolest, kterou psaní neztiší, jen prohloubí, ale která přinese spásu, a jen kdyby to byla důstojná bolest a dala se přemístit z této černé stoky hanby, ztráty, bláznivé hlučnosti nocia žalostného potu na mém obočí....

Lonesome traveler___

30. června 2012 v 20:53 | KADLI#etc.
"Nebo může vyprávět svůj oblíbený fór o mně, má být k popukání a zatím je to ten nejsmutnější příběh, jaký kdy on nebo kdokoliv jiný vyprávěl."

"Ach Ameriko, jsi tak velká, tak smutná, tak černá, jsi jak listí v suchým létě, co se zkroutí ještě před koncem srpna, jsi bez naděje, kdo se dívá nevidí nic než vyprahlou ponurou beznaděj, vědomí hrozící smrti, utrpení současného žití, světla Vánoc nespasí tebe ani nikoho jinýho, je to jako navěšet vánoční světýlka o srpnové noci na uschlý keř a předstírat, že to něco znamená, co znamenají Vánoce, co vyznáváš v této prázdnotě?.. v tomhle oblaku mlhoviny?"

"Vždycky jí dám všechno, co mi zbyde z platu. Zvykl jsem si na dlouhé sladké vyspávání, celodenní meditace v domě, psaní a dlouhé procházky po mém milovaném Manhattanu, vzdáleném půl hodiny cesty podzemkou. Bloumal jsem ulicemi, po mostech, po Times Square, po bistrech, na nábřeží, zašel za všemi svými kámoši beatniky a básníky a potuloval se s nima, chodil na rande s holkama ve Village, podnikal tohle všechno s tou senzační šílenou radostí co tě popadne, když se vrátíš do New York City."

"Lidi bar milují a dobré bary by měly být milovány."

"Není nic vznešenějšího, než se v zájmu absolutní svobody smířit s tou trochou nepohodlí, jako jsou hadi a prach."

"Tulák má dvoje hodinky, a takové u Tiffanyho nekoupíš, na jednom zápěstí je slunce, na druhém měsíc, oba řemínky z oblohy."

DOWN on me___

21. června 2012 v 0:36 | KADLI#etc.
.. Tak co proboha mezi tím vším je to důležité?
To, že plácáte jednu hloupos za druhou?
Že se usmíváte?
Že kýváte?
Že splynete s davem?
Já jsem se k tomu nenarodila.
Možná že jsem předurčená k tomu být jiná a je mi to fuk.
O co vlastně tady na tom světě kráčí? O CO GO?
Někdo by mohl říct: O to, abychom byli šťastní. Naivka.
Probuď se už konečně!
A pak ten někdo 'Někdo-Nikdo' poví:
"Buď o nic nejde, a nebo jde o všechno. V podstatě je jedno, jestli jsi tu byl, zda jsi tu byla (na tomhle světě), pokud se pak Tvoji potomci rozhlédnou okolo sebe a nic neuvidí.
Prožívej.
Raduj se.
Buď sama sebou.
Važ si sám sebe.
Říkej věci narovinu.
Ti - co - zůstanou- jsou - přátelé.
A není to tak? Asi. Možná.
A zas a znova. Polibky, polibky, polibky.
Váš otisk tu navždy zůstane.
Zatímco já umírám v bolestech polibku.
Který je a není? Nikdo neví. Jen jsem si to myslela
A co dál? Znovu? Jinak? Prokračovat?____

On the road___

8. června 2012 v 21:39 | KADLI#etc.
"Budeš mě milovat v procinci tak, jako jsi mě miloval v květnu?"

Pokla poslední doušek mochita, který před ní na stůl před necelými pěti minutami nalil sympatický /ovšem očividně homosexuální/ barman. Při cestě od Stephansdomu se prodrali do prvního baru, který jim stál v cestě a světě div se, i přes neskutečnou účast ostatních drinků-chtivých obyvatelů Vídně si zabrali dvě náhodou volná místak sezení na barových židličkách.
Teď už tam mohli sedět tak půl druhé hodiny. Nic jim nechybělo.
"Jsi na řadě. No tak... nenecháš mě přeci tu jen tak sedět a cítit se trapně. Neříkej mi, že jsem jediný blázen na světě.." řekla a zapálila si další cigaretu.
"No možná jediná věc se stala v mym životě..." přemýšlel nahlas. "Dívala ses na naše fotky doma? Nevšimla sis někdy někoho, koho si nedokážeš nikam zařadit?" Nepokračoval, nechal ji přemýšlet.
"Vybavuju si akorát jednu slečnu, která se tam dost často všude možně objevovala, ale nebyla jsem si jistá.."
"To je moje starší sestra. Teda byla. Umřela před čtyřmi lety." Když ji viděl, jak na něj zírá s otevřenou pusou, rychle dodal:"Už je to nějakej čas.."
"Mrzí mě to.." vypravila ze sebe. A opravdu ji to mrzelo.
"Nemusí." odvětil. "Je to v pořádku. Prostě jsem se naučil jít dál."
"Musí to být strašně těžký."
"Ne není to těžký. Jen zkrátka...neexistuje jiná možnost. Přál bych si, aby tu nějaká byla, ale není. Musíš jít dál a žít svůj život a příliš nepřemýšlet nad tím, jak moc tě něco takového ovlivní, zpomalí nebo tak. Musíš pořád držet svůj směr. Nemáš na vybranou." mluvil o tom běžně, nijak vznešeně nebo pateticky. Prostě jí to řekl přesně tak, jak to bylo.
"Ale to víš, že máš na vybranou." oponovala vzápětí. "Vždycky máš. Mohl ses zaseknout na jednom místě a zůstat tam a myslet si: Nevím, co se svým životem dál. Mohl jsi zůstat stejným člověkem jako do té doby, co nepřemýšlí nad tím, co dělá nebo jak to dělá. Ale Ty sis vybral jít dál. Změnil ses, to, co se stalo, tě změnilo. A právě teď, jak tady sedíš jsi někdo jiný, někdo lepší, kdo už ví, že na všem záleží. I na těch věcech, o kterých by si to jiní nemysleli."
Upřel na ni zkoumavý pohled.
Po tom všem co řekla, jí vyschlo v krku. Jeho pohled ji spaloval, ale měla už moc alkoholu v krvi, aby přemýšlela nad tím proč. Obrátila se na toho až-nepřirozeně-upraveného barmana a objednala další dvě B52.
Když se natahoval pro sirky, aby oběma mohl drink zapálit, neobratně se dotkl její paže. Projela jí vlna něčeho neznámého. Rychle do sebe skleničky obrátila.
Jakmile ucítila další alkohol pálit v krku, vrátila mu ten samý pohled, jaký jí předtím on věnoval.
"Dnes večer jsi nádherná." vydechl.
Posilněna alkoholem a tlukotem svého srdce se k němu bez rozmyslu naklonila a začala ho líbat. Přitiskla své rty na jeho a věděla, že to nejsou jenom ony, které dává všanc. Věděla, že právě udělala ten poslední krůček, který jí dělil před velikou propastí. A teď padala. Padala a srdce jí bylo až v krku. Jí to tak ale nepřipadalo. Nepociťovala pád. Bylo to spíš, jakoby roztáhla křídla a letěla. Najednou ji bylo jasné, že jí to ovládá a dost možná víc, než sama dokáže později unést. Uvědomovala si, jak moc bude později trpět, dobře tu bolest už znala. Ale copak pro ni byla jiná cesta? Ať už letěla nebo padala nebo se vznášela nebo kdovíco, stejně si byla jistá tím dnem, na které narazí hned zítra. Tak co na tom záleželo? Co záleželo na všem? Co záleželo na tom, co kdy komu udělala? Nebo kdy komu lhala? Nebo kdy komu pomohla? Kdy jí kdo ublížil? Co záleželo na tom, co se stalo včera, předevčírem, kdykoliv.
Znovu o něj přijde. A možná pro teď už napořád.
Když se od něj odklonila, zapálila si další cigaretu a objednala další drink. On tu teď seděl naproti ní a to byla jediná důležitá věc.

Nowhere___

10. července 2011 v 22:32 | KADLI#etc.
Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo.
Jaké by bylo přečíst s sms, ve které by mě oslovil. Jaké by bylo, kdyby na mě čekal před školou. Jaké by bylo vést ho za ruku po městě. Jaké by bylo slyšet jeho hlas, když se probudím. Jaké by bylo cítit jeho dotyk kdykoliv. Jaké by bylo ho políbit před ostatními. Jaké by bylo dostat od něj dárek. Jaké by bylo představt ho rodičům. Jaké by bylo řídit jeho auto. Jaké by bylo říkat mu "lásko". Jaké by bylo slyšet: "sluší vám to". Jaký by byl ten pocit.
Jaké by to bylo, kdyby zůstal. Kdyby mohl zůstat. Kdyby chtěl. Kdyby neodešel. A místo odchodu zvolil mě.
Jaké by to bylo, kdybych to byla já?

Kiss me at the gate___

24. dubna 2011 v 13:13 | KADLI#etc.
You don´t seem to play___

Nepotřebuju lásku, aby mi ublížila.
Zvládnu to sama.
Bravurně.

I´m so over, I need a new word for over__

1. dubna 2011 v 20:45 | KADLI#etc.
Pokud jde o problémy, vždy nás dostihnout. Je jedno kam před nimi budeme utíkat, jakou cestou, jak daleko - když nepřijdete, najdou si vás samy. Vnímám to jako způsob nebeského zúčtování, a kromě toho - není to snad důkaz toho, že spravedlnost existuje? Což by měla být dobrá zpráva. Tak proč si připadám, jako bych uběhla míly a nemohla popadnout dech.
Ale kdyby tak bylo se čeho nadechnout! Jediné co vím, že se dusím, vdechuji samé zplodiny a nikde ani závan čerstvého vzduchu. Potřebuju jinam. Na jiné místo, a budu doufat, že život tam bude o něco snáz stravitelnější. Čistčí vzduch.
Jestli po bouřce přijde ducha - proč se kruci všichni netřpytíme jejími barvami? Protože já vím, že bouřka se nad námi přehnala, ale různobarvený závoj jsem ve svém okolí ještě nezahlédla.
Jak dlouho to ještě vydržím, to nevím. Škoda, že doufání bere tolik energie..

What if i need you?

11. července 2010 v 20:27 | KADLI#etc.
Tento článek bych chtěla věnovat slečně L. A pak nějaké nadpřirozené síle, která smísila nejenom naši krev, ale která propojila naše srdce.

(Pozn. autora: Ještě naposledy si dovolím pár řádků chytrých keců...)

Vím přesně, o čem chci teď psát.
Bojovník světla.

"Bojovník světla ví, že nelze žít za stavu naprostého uvolnění. Od hvězd se naučil, že pouze vnitřní výbuch umožňuje jejich zář."

A vím přesně, o čem chci psát teď.
Smysl života.

Každý z nás je předurčen ke svému životnímu údělu. Tento úděl počíná vaším zrozením a končí nikoliv smrtí, ale naplněním vašeho osobního příběhu, chcete-li - osudu.
Vynaleznout lék proti rakovině. Vychovat děti. Pomáhat druhým. Být přísný a vést společnost správným směrem. Prodávat v samoobsluze. Bojovat za lásku.

jo


Jistě, okolnosti mnohdy radí: " Vzdej se." I mně už několikrát brzdily. Snažily se mě zastavit, nebo alespoň přizastavit. Jenže co se týče lásky, neexistuje žádný pud sebezáchovy. Můžete se ničit dnem i nocí, utrápit se k smrti, pokud opravdu milujete, bude vám to jedno. Sami dobře víte, že se nemůžete zachránit. K tomu byl totiž předurčen právě ten druhý.

Ovšem na světě existuje jeden přítel i nepřítel a tím je čas. Ten může vše. Oddálit radost, přiblížit bolest. A nebo obojí. Důležité je si pamatovat, že nikdo, kdo nezažil bolest nikdy nemůže být doopravdy šťastný. Bolest navyšuje náš intelekt, tvaruje charakter. Štěstí povznáší duši.

Důležité je ovšem najít svoji spřízněnou duši. Víte, tu najdete JEDINĚ v bolesti. Je to dar od Boha, který vám sesílá balíček štěstí v těžkých časech. Dodává vám jistotu, že to všechno překonáte.




PS: Někdy nemůžu uvěřit tomu, co se tady děje. Přišlo mi, že ve hvězdách je psané, že bys měl být po mém boku. Řekl si mi, že mě chceš a já tomu uvěřila. A je mi špatně z toho, jak jsi odešel. Ale.... co když tě potřebuju? Pokusíš se vůbec někdy mě zachránit? A když řeknu, že tě chci, ty víš, že to tak myslím. V mé nejtěžší chvíli jsem pořád měla sílu se pokoušet. A co když, až se vrátíš, ti povím, že jsem tě celou dobu milovala? Budeš ten, který se za mnou rozeběhne, nebo se jen budeš dívat jak odcházím bez boje?
jo

Výkřiky do tmy. Provždy.

11. března 2010 v 18:07 | KADLI#etc.
"Chtěla jsem s tebou mluvit, protože.. protože jsem ti potřebovala říct, že bych dala všechno za to, být s tebou. A teď budu s ním a nebudu se tě ptát, jestli ti to vadí nebo ne. Nebudu se na nic ohlížet, protože už jsem byla sama kupu let a nevydržím to ani minutu. Udělala jsem strašně moc chyb.. Strašně moc.
Protože kdyby mi někdo tenkrát, když si mě líbal, řekl, že to bude naposledy, tak bych tě nikdy nepustila. Nikdy.
A od této chvíle jsi jediná věc, kterou jsem chtěla a nikdy neměla..."

---

Chybíš mi. Chybí mi Tvé tělo. Zoufale toužím po Tvém dotyku, protože mě celou rozechvěje. Každá minuta, co jsi tak daleko ode mě je jak hodina a každá hodina je jako měsíc. Potřebuju Tě cítit až v konečkách mých prstů. Nedokážu to vydržet. Budu jen Tvoje. Chci, aby sis mě celou vzal.

---


...A když jsem ležela vedle něho a on mi prsty přejížděl po hřbetě ruky, nepřála jsem si nic jiného, než aby se zastavil čas a tento moment trval navždy. Vnímala jsem jeho vůni a ukládala jí do každičké své buňky. Pečlivě jsem si do paměti zapisovala to, jak vypadá jeho tvář, vlasy, krk. Zahleděla jsem se do svého odrazu v jeho očích. A nechala jsem se unášet kamsi. Daleko. Bála jsem se čelit pravdě. Stačilo se ho jen dotknout. Tak blízko. Vztáhla jsem ruku a přejela mu prsty po rtech. Ucítila jsem prudkou bodavou bolest, která uděřila někam uvnitř mě. Bolest nad dokonalostí, kterou jsem v tu chvíli pocítila. V tu ránu jakoby se mi oči zalily slzami, ale já jsem nechtěla plýtvat energií. Plakat můžu kdykoliv. Tohle je jen jednou za život. Pohlcena vším, co pro mě tahle chvíle znamenala, jsem padala dál do neznáma. Absolutně připravená dopadnout na naprosté dno...

...monday

5. října 2009 v 21:34 | KADLI#etc.
Jakou šanci máte znovu uvěřit někomu, kdo vás ranil? Když žijete život jako ve sklepení se spoustou chodeb. Každý nový krok se musíte rozhodovat. Co dál? A najednou. Dál nic. Jste jen vy a všechno zůstalo za vámi. Smutek se vám rozlévá po těle a vy nevíte jak pomoci. Tak strašně byste chtěli. Tak strašně by to bylo potřeba. Ale nevíte, neumíte, nemůže. Nevíte jak. Slané krůpěje dopadají na zem, ale ta se zdá stále tak vyschlá. Nemůžete věřit, nemáte naději. Jen tam stojíte a přemýšlíte o tom, co podniknete. O tom, co byste měli podnitknout, aby bylo zase všechno v pořádku. Ale něco vám říká, že už nebude. Příliš velká bolest. Příliš mnoho zlosti a beznaděje na druhé straně. Na straně, kde stojí plačící osoba, pro kterou právě teď vevnitř umíráte.Právě ona je někdo, kdo vás nutí probouzet. Právě ona je někdo, kdo vás naučil, že mít otevřené oči je mnohem lepší, než nic nevidět. Protože podle ní, tenkrát, na tomto světě stálo něco za to.
A teď kvůli ní ztrácíte sílu. A ona už žádnou nemá.
A to je konec. Možná..

It was love..

4. října 2009 v 15:36 | KADLI#etc.
Něco, co mě nadchnulo. Z blogu: http://retoska.blog.cz/

Čas tak rychle utíká. A nezastaví. A to, co pro mě znamenalo mnoho, zmizelo. Nemělo to dlouhého trvání. Nemělo to vlastně ani začátek. Ani konec. Ale bylo. Krásné. Mělo to smysl. Žilo to. Nežilo. Probouzelo se to a umřelo. Dřív než se něco stalo. Bylo to jen letmé vzrušení. Nadšení pro okamžik. Stačil by týden a ona by se zamilovala. Jenže ono ne. Zmizelo.

Teď už vím, že to, čeho jsem se bála, byla láska.

Kdžy nic nemáš...

25. srpna 2009 v 23:03 | KADLI#etc.

Vždycky, když jsem byla malá i potom, jsem si myslela, že když si něco budu doopravdy z celého srdce přát, tak se mi to splní. Myslela jsem si, že svým snům mohu nechat volný průběh, protože to jsou přece MOJE SNY a ty si najdou cestu tam, kam já si budu přát.
Dnes jsem pochopila, že to tak úplně není pravda. Že nestačí na něco myslet, v něco věřit, nebo si zkrátka něco přát. Pokud myslíte, že jsem přišla na recept na doživotní štětsí, tak se pletete. Nepřišla. Proto vám nemůžu říct, jak je to správně a co máte dělat, aby se vám přání splnila. Ale vím, co nepomáhá. Ono doufání je k ničemu.
Bloudíme po cestách a míjíme stromy. Když máme chvilku času přemýšlíme o našich skutcích a všemožně se snažíme najít nový smysl, nebo směr, kam se budeme dál ubírat.
Já sama netuším, kudy se vydám. Asi kam mě vítr zavane. V příštím školním roce se chystám řídit heslem "Když nic nemáš, nemůžeš nic ztratit." Jak říkám, až v poslední době dokonale chápu význam tohoto souvětí. Plyne z toho malé vysvětlení a možná i ponaučení. Když jsem ho doopravdy "neměla", tak jsem ho vlastně nikdy nemohl ztratit. NIKDY to NEbyla ŽÁDNÁ ZTRÁTA. I přesto, jak říkal, že mě má rád a že by chtěl být se mnou. Možná mě totiž má rád, ale nebyl se mnou. A taky je docela dost možné, že mít rád nestačí. Pokud je "mít rád" totiž všechno, jakože v našem případě ano, tak to zcela jistě a naprosto nestačí.
Takže, abych se vrátila k tématu. Už si nechci jen něco přát. Prostě ho z té hlavy vymažu.

V noci se modlím, aby tvoje tvář brzy vybledla

18. srpna 2009 v 17:05 | KADLI#etc.

Chyby

24. července 2009 v 8:31 | KADLI#etc.
U chyb jde o to, že i když víš, že něco chyba je, stejně to musíš udělat. Dokonce i velmi hloupé chyby.

Nejhorší ze všeho...

28. května 2009 v 17:24 | KADLI#etc.
"Víš, tak já Ti to řeknu tak, jak to je, ano? Ale nesmíš se na mě za to zlobit. Ona zkrátka nechce, nechce, abychom se spolu bavili.."
- To jí naprosto chápu, ale..
"Počkej, nech mě domluvit. Ona to nechce, protože tenkrát, víš, co se stalo, i když se nic nestalo, že ne? Dozvěděla se to a narovinu - nemá Tě ráda...Ale Ty jsi fakt skvělá holka a mně se s Tebou opravdu dobře povídá. Chápeš, Ty jsi úplně jiná, než ostatní holky."
- Za to, co se stalo tenkrát bych se Ti chtěla omluvit. Takový scény. To bylo hrozný. A ani nevíš, jak moc nepředstavitelný je pro mě Váš vztah. Nechci, aby sis myslel, že bych se chtěla do něčeho takového montovat...
" Ne počkej, tak to neni. Nechci o tom mluvit, jo? Ale víš, nejradši ze všeho.... Víš, co je nehorší? Víš co bych teď nejradši ze všeho udělal?
- Co?
"Nejhorší je, že bych Ti teď tak strašně rád dal pusu..."

odchází..

19. května 2009 v 17:52 | KADLI#etc.
Dnes jsem přemýšlela, co je na mém životě špatně.
Všichni mi na tuto otázku odpověděli a odpověděli by, že celkem nic, že si to moc beru a tak dále a tak dále. Klasika. Ale já zkrátka cítím, že spousta věcí jde dělat jinak - líp. A mezi námi, nehodlám uvěřit tomu, že takhle to má vypadat. Nevěřím tomu. Chápu, každý má nějaké své problémy, ať už menší nebo větší, problémy k nám patří, ale občas si říkám: "Tamto jsem ještě zvládla, ale tohle? Krucinál, co je tohle za vtip?" Jak je k sakru možný, že člověk, který mi byl po patnáct let nejblíž se teď z pro mě neznámých důvodů vytrácí do ztracena, někam odkud se jen těžko vodí zpátky. Jak je krucinál možný, že jeho tvář bledne v mé mysli, i když by neměla. I když si to nikdo nepřeje. Jasně, určití lidé nejsou v našich životech navždy, ale tohle je přesně ten typ člověka, který musí navždy zůstat. Neexistuje, že by byl opomenut, že by se nedostavil. On tu zkrátka musí být, pokaždé. Alespoń tak jsem o tom doposavaď přemýšlela. A ani bych se nad něčím takovým snad nezamýšlela, protože utíkám pořád dál a dál. A najednou mi došel dech. Zastavila jsem se, abych ho nabrala zpátky a při té příležitosti se rozhlédla kolem sebe. A od té doby nejsem schopna pohybu. Jen stojím a zírám a vím, že odchází...

...pohromody nás neudrží...

13. února 2009 v 18:37 | KADLI#etc.
Hormony nás přitáhnou k sobě, ale pohromady nás neudrží...

Za každý nádech...

16. ledna 2009 v 23:15 | KADLI#etc.

Budu bojovat...
Neboj se, že ne. Neříkej mi víc lži. Nekoukej se na dno mého srdce. Alespoň jeden večer věř tomu, čemu věřím já. Věř kráse lidí, která se ukrývá v srdci a věř pokladům, které přináší okamžiky po Tvém boku. Nemysli si, že to nemůže skončit. Protože může.

Každá vteřina naše společného souznění je darem přítomnosti.

Už nechci slyšet, že je něco špatně. Už nechci slyšet, že to bude navždy, protože nebude. Ale teď jsme spolu a nikdo mi neřekne, jestli je to správně. Nikdo mě nenaučí tě milovat.
Ale Tvoje ješitnost a moje pokora nám dává sílu být lepší a lepší a kráčet světem dál a dál.

Lepší a dál.

Nechci si to nechat vyklouznout z rukou.

Na Tvém rameni...

3. prosince 2008 v 22:43 | KADLI#etc.
Po nějakém čase jsem našla místo, kde mám přehled o Tvém životě. Nejsem v Tvém srdci. Ani v mozku. Ani se můj odraz neleskne v mých očích. Na tom místě, je zvláštně klidné rušno. Mám blízko k Tvému mylšení a konečně - i to Tvé srdce cítím být.

Protože já sedím na Tvém rameni a šeptám Ti do ucha...


 
 

Reklama