Myšlenky MIMO

Pierre et Luce

5. září 2012 v 15:44 | KADLI#etc.
"...kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech. A nic ji nepobízí, aby se ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku života. Ale dnes bude život patrně krátký, je třeba pospíšit si."

" Snil při otevřených očích a nevěděl až ani přesně, zdali sní o tom, co vidí, nebo zda vidí to, o čem sní."

"A usmívali se, třebaže si nechtěli jasně uvědomit, co se to vlastně stalo. Věděli jenom, že TO mají, že je TO v nich a že je TO jejich. Co? Nic."

"A nač to krveprolévání všude mezi lidmi? Ten svět, v němž jeden požírá druhého? Proč života vypadá jako nekonečný řetěz, obludný a děsivý, jehož každý článek se vztekle zakusuje do sousedovy šíje, pase se na jeho těle, tyje z jeho bolesti a žije z jeho srmti? Nač boj a nač bolest? Proč smrt? Proč život? Proč? Proč?"

The real thing___

1. května 2011 v 23:57 | KADLI#etc.
Hluboce se nadechl. Nutně potřeboval naplnit své tělo novým životadárným kyslíkem.
Podíval se jí do očí. Také na něho upřeně hleděla. Beze jediného slova jí tím pohledem odpovídal na všechny otázky, které nikdy nevyslovila. Oči mu sklouzly k jejím rtům. Růžové, hebké. Najednou ho popadla neskutečná touha ji políbit. Ona na nic jiného nečekala.
Nikdo nic neudělal. Stáli tam jak solné sloupy, hledíc si do očí.
Čekal, až mu dá nějaký podnět. A i přes to, že jeho mysl byla jako v mlze si nejasně uvědomoval situaci. Pravděpodobně je tohle naposledy. Není to láska. Není za co bojovat. Ona není holka, kterou by mohl a dokázal milovat - a ani nechtěl, aby jí byla.
Zdálo se, že to pochopila. A teď stála proti němu, ani vzpřímená, ani přihrbená, ale smířená sama se sebou, s tím, co se stalo a co se muselo stát a s tím, co se už nikdy nestane. I ona věděla, že jí on nemůže nabídnout dost.
Jenže mezi nimi bylo něco zvláštního. Výjimečného. Jestli to byla láska? Oba pochybovali. Ale bylo to dost silné, aby teď měli důvod stát proti sobě.
Čas došel v moment, na který oba čekali. Políbili se. A ten polibek byl němý. Nic neříkal. Oni věděli, co je to za polibek. Svět se přestal otáčet, všechno kolem utichlo. Celý vesmír se smrsknul do tohoto jediného minutového polibku. Byl v něm obsažen začátek i konec všeho, co nikdy ve skutečném světě neexistovalo, něčeho, co se odehrávalo jenom v nich; střed všech vzpomínek.
Přestal ji líbat a ještě jednou, naposledy, se jí opravdově podíval do očí.
A ona pochopila.

Tonight wil be the night___

20. dubna 2011 v 23:47 | KADLI#etc.
"A co když To není nic zvláštního. Co když je to prostě moment, natolik obyčejný, že možná ani nestojí za zmínku. Co když je to chvíle, kdy si nikdo nepřeje zastavit čas, jen ať si ubíhá. Ať si ubíhá a ať si plyne. Ať je ho na světě čím dál tím míň. Minuta po minutě. Vteřina po vteřině. Co když je to miniaturní úsek našeho života, jedno hloupé odpoledne, kdy se jen směješ obyčejným věcem. Kdy si dva obyčejní lidé povídají o marnostech každého dalšího dne. A v tu chvíli nic nemá smysl, a přesto je každé slovo důležité...."
" To je láska."

A přece něco září v tichu

8. srpna 2009 v 20:42 | KADLI#etc.
Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…"
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic... Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"

Saint - Exupéry Antonie de

Povídka

26. července 2009 v 15:03 | KADLI#etc.
... Když jsem vystoupila, čerství vítr se mi opřel do tváří. Sluneční paprsky se po mně pomalu začaly plazit, a já ucítila jejich teplo, které přes okenní sklo auta ne a ne proniknout. Udělala jsem pár kroků. Nohy se mi nějak zvláštně motaly. Foukl vítr a celá jsem se zapotácela. Jakoby kus ze mně chtěl létat. Ztrácela jsem nad sebou veškerou kontrolu. Hlavou mi probleskla vzpomínka na bratra.

Už asi čtrnáct dní jsem o něm s nikým nemluvila. Já. To oni to pořád řešili. Ptali se, jestli jsem v pořádku a jestli si nechci poplakat nebo popovídat. Samozřejmě, že jsem nebyla v pořádku. Každou chvíli se mi zdály zvlášní sny, nebo jsem si to jen představovala? Od té události jsem nedokázala rozeznat, spánek od mého normálního života. A normální je příliš normální slovo. Nikdy v životě jsem nepociťovala takovou prázdnotu jako ještě dnes mezi těmi čtyřmi stěnami, ve kterých jsem trávila veškerý čas. Nevěděla jsem, co se sebou. Nedokázala jsem racionálně přemýšlet, bavit se lidmy jako všichni ostatní. Jejich životní historky se pro mě staly zbytečnými. Natolik zbytečnými. Nemohla jsem je poslouchat. Lidi v mém okolí mě tak otravovali a já je nesnášela.

Dalších pár kroků. Tak dokonalý den, pomyslela jsem si. A on opravdu byl. Udělalo se mi špatně od žaludku. Chtělo se mi zvracet a já byla přece tak vratká. Lehká a vratká. Jen víčka mě tlačila k zemi. Těžkly každou vteřinou. To oni mě potápěly níž a níž. Zkoušela jsem jít a vypadat při tom naprosto všedně a normálně. Ale oči se mi klížily. Musela jsem je mít zavřené. Alespoň na malou chvilku. Po pár marných pokusech otevřít znovu oči jsem kráčela slepá, zahalená v naprosté tmě. Ale šla jsem dál. Hlava mi padla do naprosté temnoty a s ní i všechno co se stalo, všechny vzpomínky a myšlenky. Vítr stále foukal, slunce nepřestávalo svítit a hřát. Po dlouhé době mně bylo zase tak dobře. Mé kroky byly sice nesmyslné a mé oči zavřené, ale nabyla jsem dojmu, že to není zase tak špatné. Nikdy už jsem se nechtěla cítit jinak.
Ale najednou vnímám, jak se svět kolem mě točí a já dopadám na betonovou dlažbu. Chvíli jsem si myslela, že letím někam, kde bych našla i jeho, ale pak mě začaly hřát teplé kapky krve, co se mi koulely po tvářích jako slzy. Uslyšela jsem hlasité výkřiky a ucítila ruce, které mě obrátily na záda. Otíraly mi krev a zkoumaly nohy, jesti jsem si třeba nevyvrkla kotník. Zaregistrovala jsem další hlasy různých lidí, kteří kontrolovali můj tep a dech. Já věděla, že až na ty odřeniny je se mnou všechno v pořádku. Ale oni měli strach. Otevřela jsem oči.
Spatřila jsem nebe. Tak modré. Viděla jsem nad sebou celý svět. Slyším spokojené konstatování jednoho člověka u mé hlavy: "Dech je v pořádku." A najednou mě zaplaví nepředstavitelná vlna optimismu. Dívám se na okolí úplně se spod a stále dýchám. Jsem na samotném dně svého světa, ale dýchám. A horší už to být nemůže. Teď už můžu stoupat jenom vzhůru. A když jsem tam tak ležela na chodníku s odřenou tváří a tělem mi proudila krev jako všem ostatním a nade mnou se rozprostíralo nebe a ti lidé okolo měli strach, i když jsem "pouze" zakopla a pečovali o mně a já zase dokázala mít otevřené oči, tak jsem si zamilovala TENHLE pocit...

Pohádka

24. června 2009 v 18:27 | KADLI#etc.
Byla jednou jedna princezna.
Měla dlouhé blonďaté vlásky, krásný úsměv a hlavu plnou nápadů. Její život byl přímo nacpaný různými zážitky a také různými lidmy. Byla spokojená a nic jí nechybělo.
Vzdělávala se v přátelském prostřední a bavilo jí všechno, co dělala. Měla také svůj sen. Chtěla něčeho dosáhnout a pracovala na tom od té doby, co si sen uvědomila. I když si o ní lidé povídali různé věci, nechtěla být nevděčná. A velmi se snažila o to, nebýt nevděčná. Kdyby jí dal každý šanci, okouzlila by všechny. Bez vyjímky. Dokázala se přizpůsobit. A nepůsobit bolest. Dokázala zaujmout dobré postavení k věcem, zachovat si chladnou hlavu. Nenechat se strhnout okolnostmi. Stála si za svým názorem jako nikdo jiný a chtěla být stále lepší a lepší.
Přijímala lidi, takové jací jsou. A podle toho je taky hodnotila. Nikdy o nikom neřekla, že je to špatný člověk, protože si vždycky dokázala najít na něm to dobré, to pozitivní. Když jí někdo ublížil, dokázala odpouštět. A odpustila.
Až jednou, nečekaně, se setkala s jedním princem. Ani nevěděla, jestli to byl opravdový princ, ale zakoukala se do něj a v tom případě se pro ní stál princem pro všechny odvětví lidských vztahů. Jakoby se tomu ale oba bránili. Po dlouhém zamilovaném příběhu a po jejich několikanásobných setkání se cosi zvrtlo.
Nikdy nepochopila proč. Ale nikdy se neměla sílu zeptat. Ne, nepřestali se vídat. Nepřestali na sebe myslet. Alespoň ona na něj myslela, každý den. Ale vymizelo něco, co jí nutilo se usmívat. Vymizelo něco, kvůli čemu to všechno dávalo smysl. Vymizel důvod věřit.
Nevím, jak se cítil onen princ. Ani nevím, co cítil k ní. Ale kus z princezny se stal neviditelným. Pohltilo jí něco, co nedokázala pojmenovat. Něco záhadného, smutného a nevratného.
Příběh nekončí, princezna i princ žili své krásné životy dál. Avšak ne společně. Nevadilo to, každým byl svým způsobem šťastný.

Ale to, co se stalo tenkrát. Chci říct, kdyby to nebyla pohádka...
My bychom to pojmenovat uměli. To totiž možná konečně vysvitlo slunce. Jenže jak je známo, slunce vysuší i tu poslední kapičku naděje.

Ty

12. června 2009 v 14:47 | KADLI#etc.

Když prohneš pánev, abys došáhl na dno své kapsy u kalhot pro svůj mobil. Když si prohrábneš vlasy, oběma rukama. Když si promneš oči, způsobem ospalého kocoura. Když se na mě díváš a já nevím, co je v tvých očích. Směješ se vůbec? Jakobys naznačoval úsměv, jako by seti možná chtělo smát, ale neusměješ se. Tvé oči jsou asi smutné, a kdo ví vlastně proč. Zbožňuju Tvůj krk, Tvoje ruce.
Když si cucáš ty proklatý kaničky u mikiny. Vytrhla bych Ti je z pusy a za trest bych Tě umačkala. Složila bych na Tvou hruď svou hlavu. Navždy se ztratila ve Tvém objetí.
A brada zaroustlá trvrdými vousy. A ty oči, proboha, ty oči.

Nutíš mě přemýšlet..

Surprises...

1. května 2009 v 22:12 | KADLI#etc.
Někdy se zkrátka stanou věci, se kterými jste ani v nejmenším nepočítali. Překvapení střídá radost, či smutek. Ale ať už jde o cokoliv, vždycky to znamená zvrat v našich životech. Očekáváním se sice utvrzujeme, ale zůstáváme stále na stejném místě.
Ale když nejsou určitá fakta zahrnutá v naší mysl a netušíme je ani v blízké budoucnosti, stávají se poučením, posunem jak jinak než kupředu a příkladem jakéhosi budování vlastní osobnosti.
Jedině, když dáme věcem volný průběh, můžeme narazit na neopakovatelné zážitky. Trpké rozhovory plné hořkosti, či jen pěkně strávený den.
S nepředvídatelným, s neočekávaným a s neplánovaným se zkrátka stává náš život zajímavější. Dostává další rozměr, který je stejně stálý jako pomíjivý.

Tell me, why it´s OVER:..

30. listopadu 2008 v 20:03 | KADLI#etc.

Tolik nenáviděný listopad se blíží ke svému slavnému závěru a mě nezbývá nic, než souhlasit se svým bráchou, který dnes ráno prohlásil - "Čím víc je zima, tím víc má asi svět pocit, že se musíme ohřívat ve větší a větší hromadě hoven..."

Končím se sprostými výrazy, i když by možná právě teď jediný mohly vyjádřit, jak moc je mi mizerně. Řvala bych ty nesmyslná slova na celý svět a na každého kdo by jen jediným krůkem poznamenal mou cestu.
-------

Bude dobře. Jen se nenech zlomit. Dávno sis to rozhodla. Dávno. Proč to teď měnit? Protože čím víc Tě Tvá touha stahuje ke dnu, tím víc potřebuješ podat záchrannou ruku? Ale asi by ses na to dno přeci jen měla ponořit. Nebo budeš do nekonečna čekat na pomocnou ruku? A co když Tě stejně nedokáže vytáhnout. Co když Tě pustí.A co když se jí prostě jen rozhodneš nechytat. Co když na dně čeká Tvůj sen. Co když Tě spojení dvou lidí tam dole dokáže katapultovat do závratných výšek. Máš jen strach dopadnout až dolů. Ale nebude to poprvé, ani naposled. Vždyť to víš. Přijde čas, na cestě za Tvými cíli budeš muset roztáhnou křídla a letět. Tvůj cíl bude ale v zásadě jednoduchý : Vzchopit se. Přestaň zavírat oči před věcmi tak důležitými, jako je skutečnost, že ho nemiluješ. Přestaň. Děláš, jakoby se ti to nestalo už dřív. Přijde to samo. Zase nějakej Ondra, zase nějakej David. Zmlkni. Dopadni na dno. Nejspíš tam budeš dlouho, protože si budeš léčit rány. Ale zmlkni. Jednou se uzdravíš. Musíš. Protože jestli ne, umřeeš. Víš to moc dobře. Tak neumírej a vyléč se. Odmítni s díky pomocnou ruku a pomož si sama.Protože ani jeden z nich, z oboudvou, ze všech tří, Ti nedokáže pomoct. Jsou to Tvoje myšlenky. Jen Tvoje....

--------

No, to by asi k mému monologu k sobě samé stačilo. Mějte se a těšte se na Vánoce. Je to krásný čas. A je to jediné, co mě doopravdy může zahránit. Až na mi na řasu dopadne na Štědrý večer sněhová vločka, vím , co si budu přát. A dokud si to budu přát. Nebudu moci být s klukem, který šeptá "miluji Tě" do ucha.
Děkuju za to, že mě miluješ, mimochodem.
To je vše.

....And for you, my Honey, I have a little question - Please, just tell me, why it´s OVER...

"A mé srdce bude navždy Tvé..."

26. listopadu 2008 v 19:29 | KADLI#etc.

Zase se hlásím ve své jak jinak než divné náladě... pro mě typické...

Přemýšlím o událostech posledních doslova pár dní a každou vteřinou víc a víc cítím, jak se ve mě hlásí o slovo rovbnou dvě osobnosti. Už začínám chápat, že to asi nebude převráceným světem, hloupým počasím, nepovedenými vtipy, prolitými slzami. Je to mnou, nmnou a zkrátka a dobře, do třetice všeho dobrého zase mnou.

Ta jedna půlka ze mě, by si přála proházet růžovou zahradou s milióny hvězd nad sebou, s nesmrtelnou ochranou a s nekonečnou láskou. Mohla by tam jít. Jít a mít tohle všechno.

A ta druhá?

Má druhá polovina by jen tiše, s pevně sevřenými rty, hledělo do modrých očí. V nepřirozeném tichu by poslouchala ten hloupý pronikavý šepot motýlých křídel, hluboko uvnitř mě. S otevřenou náručí by běžela vstříc každé ledové vločce, co by dopadala na suché popraskané rty. Každý, teď tak vzácný, sluneční paprsek by pochytala a poslala ho směrem na západ, na jednu ustaranou a přesto usměvavou tvář. Pro pohlazení by zabíjela.

KURVA.
A každou sekundou jsem si víc jistá a jistá, že jsem zase tam, kde jsem si dávno zakázala být. To mi teda řekněte, jak se odsud zase dostanu. Třeba zítra, třeba za 2 roky, jako tomu bylo teď. Něco mi říká, že má rozhodnutí jsou na pováženou a sám Pánbůh tam nahoře musí lámat hůl nad každou promarněnou fackou a pro každý promarněný kop do mého zadku si musí rvát zbytky svých vlasů. (má pánbůh vlasy?) A vidíte. Taková ROZDVOJENÁ, ZNIČENÁ, SEBEVĚDOMÁ osobnost potká nejúžasnějšího prince na světě, jkterý se do ní, kupodivu,ale přece, hned zamiluje- a co udělá ona? Odmítá korunky, kterou jí on nabízí. Ona. Ta princezna.
KURVA.

Teď, když o tom tak přemýšlím. JÁ NIKDY NEBUDU SAMA...nikdy. Ať už promarním, kolik šancí chci. Ať už na mě spadne jakkoliv velká hromada hoven. Ať už si ty hovna na sebe házím sama, nebo ne. Díky někomu, a je jedno koho teď myslím. Spíš díky nim. NIKDY NEBUDU SAMA...

...všechno nějak dopadne...
...se vším se nějak vyrovnáme...
... ať už spolu, nebo každý zvlášť...

Nic netrvá věčně, ale přesto nikdy nic zcela nezmizí.

Never more...

24. listopadu 2008 v 16:09 | KADLI#etc.

Tvoje oči.
Tvoje vlasy.
Tvoje ruce.

Tvoje nejistota, kterou nosíš pod kůží.
Tvoje zášť, v konečkách Tvých prstů.
Tvoje přání, ukryté kdesi pod žaludkem.
Tvoje láska, vyrytá v Tvém srdci.

Kdybych mohla udělat cokoliv :
Zírala bych na Tebe bez jediného mrknutí.
Políbila bych Tě, když říkáš: Ano?
Hrála bych si s Tvými vlasy.
Osobně bych poděkovala Bohu, za to , že mi dopřál Tě poznat.
Objala bych Tě, pokaždé co bych Tě spatřila.
Zapálila bych svíčky všude tam, kde jsme byli spolu.
A každý náš společný krok, bych zapečetěla lístkami kropretin, které by padaly z nebe.

Kdybych si mohla cokoliv přát:
Přála bych si, abys tohle všechno pochopil.


Protože nic a nic nikdy nebude víc....

5. listopadu 2008 v 16:35 | KADLI#etc.
....Nikdy jsem nevedela co chci ale
ted to vím.. je to uplne banální vec, ale přesto pro mnoho lidí
složitá.Být štastný.Chci být štastná a za tím si vždycky pujdu. JE to
krásný pocit..I ty slzy k tomu patří....
                                                              Lenka P.

Možná ještě nemám nic za sebou a možná už jsem toho tolik prožila.
Kdo mi to řkene, hm?
Pochybuju, že někdo takový vůbec je...
Je tak těžký říct, co vlastně chceme. Chceme být milováni a když už pak jsme, tak se nám to zas tak moc nelíbí. A když to skončí, zase toužíme po pozornosti. Karty se obrací. Jedna za druhou. Full House!!! Zařve váš hlas, bohužel ve chvíli, kdy řve i spoustu jiných lidí. Váš hlas zanikne. A když už je konečně ticho, a my bychom si mohli řvát jak bychom chtěli, a VŠICHNI by nás slyšeli, tak mlčíme společně s ostatními.
A zase to jde dokolečka, zase musíte tišit ten hlas ve vás...


Znám vyhnanství z moří do lavorů...

2. listopadu 2008 v 9:51 | KADLI#etc.


Podívala se zpátky, páni- byla to ale výška. Všechno bylo v pořádku. Letěla...Dál i blízko. Nahoru i dolů.
Zítra tady ale bude znovu se zbytkem jejího srdce. Vstane a všechno to začne zase znovu.


Možná, že čím víc jsem lepší, tím víc padám...
Možná, že čím dýl budu padat, tím větší následky to na mě zanechá...
Možná, že následky spadají do mého vízěství...
Možná, že vítěství je jenom ILUZE.

Prohlédnout znovu...

27. října 2008 v 13:09 | KADLI#etc.


Když už to teda stojí za to...
z blogu: http://drumming.blog.cz/
11.9.2008 20:51 | Vendy | *walking through life*


Byla jsem tak blízko, ale připadala si neuvěřitelně daleko, jako na začátku, kterej vypadá spíš jako konec. Co se stalo? Můžu za to já? Je to přirozenej vývoj? Něco se zvrtlo, přestup, změna a všechno padá zase dolů. Jako v době těch nejhorších krizí, kterejma jsme zatim prošli... Společný..co?
 
 

Reklama