my diary

The Silent of Exclamation Marks___(Moment nb. one)

22. srpna 2012 v 23:13 | KADLI#etc.
Why are you so gentle if you wanna leave me?!__

Rodělili jsme si platbu za taxi na půl. Každý tam hodil hnědého Amose Komentského a vyrazili jsme ze dveří až s překvapivou energií mladých přiopitých studentů vracejících se kolem druhé ráno z baru. Z prázdného baru, nutno říct. Dnes bylo úžasně prosluněné pondělí. Zítřek patří odjezdu, nástupu do nové etapy, z části loučení. Nemáme ani kousíček z veškerého pozemského času. Odbíjení imaginárních hodin uvnitř mě mi naráží svou zvučnou silou do spánků. Tik tak. Tik tak. Mezičas. To je vše co máme, vše co potřebujeme.
Kolik tak může být stupňů? Záleží na tom? Čísla, čísla, nesmysly. Chvíle, kdy přestávají být jakákoliv data důležitá. V tom je ta výjimečnost? Já jsem o tom přesvědčená. Protože mě nezajímalo kolik jsem taxikáři nechala za odvoz peněz, že je začátek nového týdne nebo taková banalita, jako kolik je stupňů. Stačí jen uvěřit, že jsme pouze součástí jedné z těch příjemně letních nocí. Toť vše. Normálně by se mi na rty drala alespoň jedna otázka, kterou bych za běžných podmínek s kýmkoliv jiným neudržela ve svém hrdle - kolik je hodin, kolik času ještě zbývá? Ale já jsem přece v mezičase! Minuty neubíhají, ručičky hodin se nehýbou, my nestárneme, nic se němení, naše životy jsou stále jen životy obyčejných mladých lidí, toužících po celém spektru pocitů a pohlazení na duši, které mnozí nazývají vznešeně "láskou". Ale nic se nemění.
Nic o životě nevím, a tato noc není jedna z těch, kdy by se to mělo změnit. Nic se přece nemění, pro nikoho, pamatuješ?
Odemyká. Převlékáme se do pohodlného. Otevírá okno. Pouští hudbu. Nalévá šampaňské.
Vyšplhám se na okenní parapet. Žádný božský výhled tu na mě nečeká. Jsem usprostřed Prahy, uprostřed špinavého sídliště a vše, co můžu ze svého okna sledovat je špinavý dvůr jednoho ze všech těch špinavých paneláků. Vadí nám to? Naopak! Rázem se měníme na dobrodruhy, ztroskotance, uprchlíky, tajné milence.
Jsme ti, kdož okupují celou noc okenní parapet ve vytahaných mikinách, dopíjejí jednu skleničku za druhou a poslouchají hudbu.
Ta hudba nám patří. Patří nám ten výhled, celé velkoměsto. Patří nám osudy toho starého vrásčitého pána, který se probudí přesně za pět minut v bytě nad námi. Máme v moci vše, na co si jen vzpomeneme. Jsme sami pro sebe středem vlastního společného vesmíru, který možná existuje a možná taky ne.
Jestli někdy "poté" umřu v neskutečnosti polibku? Kdoví? Když je něco neopakovatelné, kdo dokáže odolat?

the most important___

26. února 2012 v 23:12 | KADLI#etc.
Padám, nekonečně padám...
Tak začínají slova mé oblíbené básně.
Poslední dobou se topím a pak se zase vynořuji. Nadechuji se nad hladinou, s doufáním v lepší zítřky. Nadechuji se a mé tělo touží po čertvém, čistém vzduchu. Ale pak inhaluji něco jiného, něco špatného. Nepřijemnosti. A pak zase padám, nekonečně padám...Rozbíjím se a se mnou i rozčeřená vodní hladina na milióny odlesků, které pak lidské oko vnímá jako něco přirozeně krásného..Ale ta voda mě táhne dolů, níž a níž, až na samotné dno. A já se rozbíjím...

Vždycky jsem si představovala, že chci být jako ona (S.), ale poslední dobou si všímám, že jsme si nikdy nebyly víc podobné, než právě v tuto chvíli.
Ač se snaží vypadat úchvatně ( a že se jí to zatraceně daří), miluje svou práci a dělá ji na výbornou, je kamarádkou s velkým K, protože dokáže nechat jít lásku svého života kvůli přátelství svého života.
Prokazuje takovou morální sílu, s jakou bych se asi u jiného člověka jen tak nesetkala. Rve jí to srdce. Protože ona ho milovala tak moc, až se jen nad tou představou tají dech. A najednou stojí proti němu a ptá se ho:" Pamatuješ si ještě vůbec tu holku, do které ses tenkrát zamiloval?"
On neodpovídá, už je to pro něj tak vzdálené, je to minulost, uzavřená kapitola, kterou on nechce a nemůže otevřít.
Ona stojí zase před ním a říká:"Chovám k Tobě city, miluji Tě, milovala jsem Tě a vždy tě milovat budu."
A tak jsme najednou v situaci, kdy se naprosto úžasná a skvělá a nadpozemsky krásná dívka doprošuje lásky svého života, protože on už nikdy víc nedokáže ocenit to kouzlo, které jí prozařuje skrz kůži.

Tak dobře, nejsme si podobné až tolik moc. V kráse jí nesahám ani po kotníky, ve škole se plácám jak jen to jde, takže se závratnou karérou také nepočítám a vůbec, obávám se, že neskrývám žádné speciální kouzlo, které by ze mě dělalo alespoň trochu někoho výjimečného.
Ale v pocitech se až neuvěřitelně podobáme. Protože jsem to já, kdo by měl mít navrh, a přesto jsem to já, kdo je zamilován do člověka, pravděpodobně lásky svého života. Bohužel jsme si taky podobné v tom, že jsme obě bezútěšně odmítnuty.
Zvláštní pocit, tedy myslím v případě tohoto člověka. Jako nejlepší přátelé, ONA to s ním má stejné, společná minulost, společná přítomnost, společná budoucnost. Jak je tedy možné, že zničeho nic všechny city zmizí?
Láska je tak komplikovaná. A přesto jsem milovala. Bláznivě, nespoutaně. Propadla jsem ji na všech frontách, ve všech směrech, v každé dimenzi mého bytí. Modře jsem vzplála jako samotné srdce ohnivého plamene-"tak moc a přesto to nestačilo."

Tak co zbývá? Co nám tu na tom světě zbývá, když den za dnem přestává dávat totální smysl.

no more excuses___

23. září 2011 v 19:15 | KADLI#etc.
Vdechovala jsem vůni jeho kůže, ale hrdlo se mi tak náhle sevřelo úzkostí. Ležel po mém boku, hladil mě po holých zádech a zdál se být dokonale spokojený, že mě drží v náručí. Zatímco mnou panika prostupovala rychlostí kulového blesku. Tolik jsem chtěla být šťastná, nebo alespoň spokojená, ale... jakoby tento mechanismus ve mně byl porouchaný. Jako bych se už nedala spravit. Jeho aroma mě začínalo dusit. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo utíkat. Utíkat tak daleko, jak jen svedu a pak to ze sebe vše vypustit. Už se to nedalo vydržet. Zvedla jsem se a nechala ho samotného a zmateného během několika vteřin. Tak rychle, jak jsem jen dokázala jsem se rozběhla. Záblesky té krásné modři očí mě při běhu omamovaly. Při té vzpomínce jsem si uvědomila, jak moc jsou tyto oči jiné od těch hnědých, které jsem před chvílí opustila. Po dalších dvě stě metrech mě ovanul silný vítr a připomněl mi dotek porcelánové kůže, která mu dokonale seděla ke studánkovým očím.
Zatřásla jsem prudce hlavou, abych mě ty záblesky vzpomínek opustily. Nebyla jsem snad na novém, lepším místě? Nebylo snad tohle vše, co jsem kdy chtěla? Další záblesky. Jeho zrychlený dech, šepot, rty.
Zvolnila jsem, přešla jsem v krok. A při tom mě hlodala jediná myšlenka. Ne, tohle nebylo vše, co jsem kdy chtěla. Tím vším byl ON.

Kam?__

22. května 2011 v 1:12 | KADLI#etc.
A není kam utéct.
Protože všude vás to dostihne.
Obklopí vás tma.. a co potom?
Co budete dělat, až vás dostihnou vaše hříchy?
Co budete dělat, až se stanete soušástí systému,
který se nezadržitelně pohybuje..
a padá a padá. Padá.
Přímo na vás, bez varování,
bez příprav, s nekonečností osudu..
Který na vás doléhá spolu s těžkými mraky,
co zahalují stmívání.

Me against the world_

11. dubna 2011 v 23:36 | KADLI#etc.
"Milá XX,
beru do ruky pero a musím Ti opět napsat, jaké události se u mě v posledních dnech udály. Přijdu si zvláštně, když chodím po okolí, v lese, ve městě, hlavou mi víří myšlenky a já je nemůžu nikomu říct. Tak se je alespoň pokusím zprostředkovat na tento kus papíru a budu doufat, že si tyto řádky pozorně přečteš anebo jim věnuješ i pár minut svého volného času.
Všechno to začalo už hrozně dávno, jen nevím přesně v který moment to bylo. Znáš ten pocit, že si žiješ svůj život, jak nejlépe dovedeš, nějak se držíš, snažíš, občas i raduješ, a najednou přijde chvíle, kdy se všechno změní. Teď jsem se nevyjádřila přesne. Nemusí se změnit všechno, někdy věci zůstávají téměř bez jakékoliv změny. Ale změníš se ty. Tvůj pohled na to všechno okolo sebe. A to je ta chvíle, kdy poznáš, kým ses stala a jak dlouhou cestu jsi ušla. Znáš ten pocit?
Já ho poznala už několikrát, ale nikdy na něm nezáleželo tak, jako teď. Teda myslím. Jak by taky mohlo, vzhledem k tomu, čím jsem si prošla v posledních měsících?
Říkám, že můžeš dělat každý den, tisíc dní po sobě, stejnou věc. Nebo můžeš hledat nový (nebo nějaký?) smysl a zkoušet nalézat nové a nové zážitky. Tisíckrát se napiješ tequily. Ale po tisící prvý Tě ráno poté bude bolet hlava tak moc, že by sis ji nejradši uřízla. Tisíckrát se s někým pohádáš, ale po tisící prvý ztratíš přítele. Tísíckrát Tě nadřízený poníží, a po tisící prvý se Ti něco tak podaří, že dostaneš přidáno. Tisíckrát budeš usínat s určitým jménem na rtech, a po tisící prvý se to jméno změní. Prožiješ na tisíc polibků, možná úžasných nocí, ale ticící první polibek je ten, který změní všechno. Tisíckrát navštívíš stejné místo, ale až když tam přijdeš po tisící prvý, bude tam stát ten, kdo Ti jediným pohledem ukradne celé Tvé srdce a možná mnohem víc. A pak možná začneš znovu.
Snad jsi pochopila, co jsem Ti chtěla říct. Můžeš se snažit, jak chceš, ty klíčové chvilky v životě přicházejí nepozvané, neočekávané a leckdy i nechtěné. Poznáš je ale na první pohled, dotyk. A víš, že je nikdy nebudeš moci ignorovat.
Tisíckrát se mi ve snech zjevovaly ledově modré oči, zazhleděla jsem se do tisíců dalších párů, utírala jsem z nich na tisíc slz...ale pak, aniž bych to počítala, jsem po tisíci nešťastných vzpomínkách, zachytila tisící prvý pohled. Ten POHLED.
A teď už vím, že všechno, co jsem si do této chvíle prožila, se muselo stát právě proto, aby mi ten pohled mohl být věnován.
Už nezbývá jen doufat, že ty výrazné oči se na mě takhle podívají alespoň na tisíckrát...

Děkuju Ti za pozornost, milá XX, vždy se na mě můžeš obrátit."

Find me here__

1. února 2011 v 18:19 | KADLI#etc.
Pohled, který mi věnoval napověděl mnohé. Zaujala jsem ho. Donutila přemýšlet. Možná, že dokonce už nebyl schopný přemýšlet nad ničím jiným. Pořád jsem to byla já, jen trochu víc vyzívavá. Trochu víc nepřehlédnutelná.

...

A pak jsme tančili. Asi jsme netančili. Jen jsme tam tak stáli v objetí a já doufala, že se svět smiluje a nikdy nenechá dojít tento okamžik do konce. Zatímco mě k sobě tisknul, cítila jsem jeho teplý dech na svém krku a pomalu jsem věděla, že je můj osud na dnešní večer, a stovky následujících, zpečetěn. Nechápala jsem, jak jsem se tomu mohla bránit, jak jsem to vůbec mohla někdy popírat. A proč mě proboha napadlo, že z toho naleznu cestu ven? Protože tady nebyl žádný východ, kterým bych mohla od tohoto uniknout. Vůbec žádný.

...
jo


Pomalým krokem jsem se vydala směrem k němu. I když mi paže ovíval mrznoucí vítr, někde uvnitř mě to vřelo. Plácla jsem nějakou běžnou frázi a hned jsem si uvědomila, že bych si za ní nejradši nafackovala. Co tady vůbec dělám? Co si proboha myslím? Proč tu stojím, ZASE, naproti tomu neuvěřitelně úžasnému a nedostupnému klukovi, kterému nemůžu nabídnout nic víc, než už jsem mu tolikrát nabídla...a on už tolikrát odmítl? Ale i kdyby dovnitř přišel americký prezident, i kdyby na tom závisela celá má budoucnost, i kdyby se stalo kdovíco - nedonutila bych se tam vrátit. A pak se ke mně naklonil a jeho rty se setkaly s těmi mými.

...

Padala jsem. Něco mě stahovalo na místo, odkud jsem neustále snažila se vysvobodit a já si byla naprosto jistá, jak definitivním se pro mě stalo. Polibky nepřestávaly, naopak nabíraly na síle a moje vůle se rozpadla na prach v okamžiku, kdy hluboko ve mně padlo rozhodnutí. Dnes v noci.

...

Spousta polibků. Dotyků. Tak moc a stále to nestačilo. Naše těla do sebe zapadla, jako by pro to byla stvořena. Nevěděla jsem, kde končím, kde začínám, můj dech, jako malá hvězda, mě stále stahoval do černočerné tmy, umístěné na samém pokraji galaxie. A pak jsem najednou vybuchla. Moje duše, moje srdce, moje tělo se rozříštilo v neskutečné bolesti polibku na malinké kousíčky, které už nikdy nebude možno opravit. A přes to všechno jsem nebyla schopná vnímat smutek, přes to všechno jsem cítila štěstí a adrenalin, jak mi kolují společně v žilách a já si nikdy nepřipadala spokojenější.Věděla jsem, věděla, že mě to bude strašně zraňovat. Že se moje srdce rozerve. Ale na světě neexistovala žádná bolest, která by mi v tom zabránila, kvůli které bych si tohle nechala ujít.

...

Pomalu jsem upadala do spánku, pravidelný tlukot jeho srdce mě omračoval a aroma jeho hladké kůže snad ještě víc. Nevím, jak dlouho jsem spala. Zdál se mi sen, ne o někom nebo o něčem. Byl to sen o vůni. Ráno mě probudily prsty, které mě šimraly na zádech, někdo na druhé straně hranice podvědomí šeptal moje jméno a ta vůně všechno zaplavila.

...
jo


Věděla jsem, že ho musím nechat odejít - že odejde, i kdybych ho nenechala. Posledními dotyky jsem se učila zpaměti jeho obličej, strukturu jeho hladké kůže na hrudi, hebkost jeho rtů a odstín modři jeho očí. Kdyby se přání plnily, nikdy bych nevypáčila své prty z jeho vlasů, nikdy bych nedovolila, aby se ode mě vzdálil. Ale musela jsem. Udělala jsem to. Odešel. A najednou nic nezbylo.
Samozřejmě, že jsem do něj byla zamilovaná. Z největší hloubky své duše. Milovala jsem ho, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo.

...

Do týdne na mě situace dolehla. Celá má podstata se změnila. Sama jsem dopustila, aby se má neutichající bolest zpečetila. Upadla jsem a nechala se unášet proudem kamsi, do země zatracení a marnosti. Vlny smutku do mě narážely a nakonec mě stáhly pod sebe.
A už jsem se nevynořila.

Boj za světlo_

6. prosince 2010 v 0:50 | KADLI#etc.
Někdy se tomu nemůžu ubránit. Vlastně dost často nalézám v mé mysli semínka naděje a nechávám je klíčit. Takže vytvářejí dokonalé prostředí pro bitvu, ve které mám být poražena. Proto jsem pořád nešťastná, náchylná ke ztrátě. Ale učím se. Snažím se zpomalovat klíčení tím, že nezalívám. To je ale jen první krok. Semínkům naděje se stejně podaří nabobtat a vyklíčit z blahodárné vody mých slz. Tím hlavním, co bych měla dělat, je snižovat jejich počet, přinejlepším - nedovolit, aby byla zasévána.
Ale jsem ten nejlidštější člověk ze všech lidí, co znám a to ze mě dělá mnohdy emocionálního, přehnaně reagujícího a především nesmyslně naivního jedince, který je už předem předurčen k emocionální záhubě. Diagnóza: nedostatek lásky.
A mám vždy jiskrný pohled. Jako bojovník světla. Tím totiž jsem. Dnes v noci, jsem se probudila do tmy a zjistila jsem, že už se dál nehodlám touto temnou mlhou obklopovat. Až najedne můj návrat, vrátím se do záře a sluneční paprsky mě prostoupí celou. Bojuji za světlo. Za to kým jsem a kým se stávám. Za své přátelé a za osudy všech, kteří prošli mým životem. Protože já se i přes své chyby podílím na životě druhých, existuji, nejednám vždy správně. "Trápím se kvůli zbytečnostem, bývám malicherná a často si myslím, že nejsem schopna růst." A ne, nejsem si jistá co tady vlastně sakra dělám a v nocích, jako je tato, se ptám sama sebe - má mj život nějaký smysl?
A to ze mě dělá bojovníka světla. Proto jím jsem. Protože chybuji, ptám se na svůj vlastní osud a hledám smysl. A, co je nejdůležitější, nepřestávám věřit, že ho nelaznu.

PS: Takže už po několikáté. Musíš být silná. Pracuj na sobě a vesmír ti to vrátí. Především se vyvaruj stejných chyb jako jsi dělala dříve. Nic pro tebe. Tento boj nepatří tobě.

Iron?

21. února 2010 v 19:44 | KADLI#etc.
Ironie je nenávidět lásku za to, co mi dělá.

this year____

31. prosince 2009 v 18:25 | KADLI#etc.
Dny utíkají jeden za druhým a my stále máme jednoho mocného nepřítele. Čas. Nikdy ho nedokážeme zastavit, ani zpomalit, ani popohnat. A pak jsou chvíle, kdy si přejte, aby žádný čas nebyl.
Je silvestr ...večer a kdyžý z nás se zamýšlí nad tímto rokem. Hodnotí ho ze všech úhlů a snaží se v něm najít odpovědi na nezodpovězené otázky. Ale ani v tomto případě nám čas nepomůže.
Někdo říká, co se stalo - stalo se. Je to za námi a teď je potřeba se posunout. Na druhou stranu to co jste zažili, udělali, a především - to, co jste cítili vás bude provázet i dál. Ovlidní vás to v roce nadcházejícím a v těch dalších.
Jasně, je fajn nechat něco za sebou, ale nikdy už to ze sebe nevymažete. Ani z druhých.

Tak tam tedy sedíte, obklopeni myšlenlami, na tom jednom místě a začíná vás pohlcovat temnota. Není to deprese. Není to tak, že byste se ráno probudili a bylo všechno fajn. Prostě je to váš život a vy se stále msuíte o něčem rozhodovat. Podnikat volby bez výběru. A co je nejhorší, jedete v tom sami. A nikdo nepomůže, nikdo to nebude cítit za vás. V tuto chvíli jste to jen vy a skutečnost, že jste posrali co jste mohli.

A nečeká vás nic lepšího.
Jen další sračky.
Nenávidím rokm 2009 a už ted nenávidím i ten 2010.
Je to všechno na hovno.
Končim.

dialogy

27. prosince 2009 v 14:54 | KADLI#etc.
[14:35:29] __K*K__ píše: a co napsal?
[14:36:31] Lenča píše: jako že všechno jednou začíná, ale nasmí končit.. Pouhé šlápnutí na nohu odstartovalo jednu z nejhezčích věcí an světě a že má to štěstí mít tu nej.. ( jako teď pár nej a jako že to slovo, které myslí, že ještě nevymysleli), která chodí pod sluncem a že mě moc miluje
[14:37:03] __K*K__ píše: to je nádhera :)
[14:37:20] Lenča píše: a strašně se červenal, když jsem si to četla
[14:37:30] __K*K__ píše: :D:D jak sladké
[14:37:36] __K*K__ píše: (inlove)
[14:37:41] __K*K__ píše: tos musela mjít strašnou radost
[14:37:54] Lenča píše: :D:D měla a jakou :)

Myšlenky: Pamatuju si na listopad před letošními Vánocemi, jak jsme se spolu bavili. On chtěl vědět, co by ti udělalo největší radost. Já to věděla. Co jiného. Co jiného, než básnička, co jiného než polibek. Co jiného než vědomí, že jí miluješ a napíšeš jí to na kousek papíru? A teď tu sedím a ty mi tohle všehcno povídáš. A já vím, že je to taky moje zásluha. Nikdy se to nedozvíš. Umím tahat za nitky. Dobrým směrem. Miluju vás oba.

Pééšule ‎(14:21):
jo scházíme se...no nespíme je ještě trochu brzo..ale tak třeba sme mu napsala jetsli s emnopu pojede do Rakouska na 3dny na kola..a on že ať to objednám že pojedem a prostě všechno bez problému...
Katty ‎(14:21):
Verčí a tobě se líbí- hodně líbí?
Přitahuje tě?
Pééšule ‎(14:22):
právě že líbíí...prostě jakože s eničeho nebojí a ták...no jako jo...ty jeho očíi jak kouká%
%)

Myšlenky: Doufám, že moje rada byla správná. Očividně byla. Chtěla bych, aby vám to dopadlo. Podnikejte spolu všehcno co chcete. Lezte po stěnách, choďte po klubech. Miluju ten pocit, že vy dva jste spolu.




Zdálo se to jako štěstí v neštěstí...ale..

18. září 2009 v 15:41 | KADLI#etc.
Holky pořád přemýšlí, jak se dostat přesně tam, kam chtějí, po boku někoho, koho si vysnili.
Víte, když jsem na chvíli přestala vnímat svět okolo sebe a na radu kamarádek zauvožovala, uvědomila jsem si, že i já potřebuju správné místo, správný čas, správnou osobu. Došlo mi, že si to dokonce zasloužím! Ale jak už to tak v životě bývá, zkrátka to zase nevyšlo. Nevyšlo, protože země je nejspíš až příliš vychladlá po horkém létě.
Když už si myslíte, že vaše myšlenky se promění ve vzpomínky, a ty pak brzy upadnou v zapomění, tak se s největší pravděpodobností pletete. Vždycky se připlete něco, co vám v tom zabrání a nutí vás vracet se stále zpátky.
A pak je tu další věc. V dnech, které připomínají spíš, než žití přežívání vím, že pro někoho nejsem (a nebudu) nikdy dost dobrá. A ve dnech, které mě odvádí jinam, daleko od života, který žiju, jste pro někoho jiného dobrá až příliš. A to jsou možná ty hlavní dva důvody, proč sny se mohou splnit jenom někomu.


Některé zamilované příběhy končí ještě dřív, než stihnou začít. A některé zamilované příběhy pokračují, i když už by možná měly skončit. A ty zbylé končí přesně v okamžiku, kdy pomyslíte na šťastný začátek.


Kam patřit?

7. září 2009 v 21:29 | KADLI#etc.
Babí léto je v plném proudu, ale podle mě, a podle toho, jak svět soudím, si myslím, že nebude mít dlouhé trvání. Zkrátka babí léto. Nevyzpytatelné a příliš krásné na to, aby trvalo jen o den déle.
Je to jako, když se nadechnete, a vzuch co chcete vnímat ve vašich plicích je už v tu chvíli dávno pryč.

Když se občas zamyslím nad tím, co jsem prožila, je mi tak nějak uvnitř špatně. Udělala jsem tolik chyb. Tolik. Snažím se vybavit každý záchvěv minulosti, ale nedokážu to. Místo normálního převyprávění mě pohlcují emoce. Chtěla bych skočit a přeskočit tu meziprostorovou mezeru, která mě dělí od věčnosti. Chtěla bych jí přeskočit s nadějí, že všechna přání se jednou splní.
Ale teď jsem ve slepé uličce a už zase nevím, jak z ní ven. Nemám jasno, kdo jsem.

Ale vrátím se zpět k babímu létu. Dnes jsem vyšla ze školy a nadechla se ho. Cítila jsem se strašně fajn. Byla jsem plna tohoto krásného období, ruku v ruce se spokojeností se sebou samou. Ale nemohu se ubránit pocitu, že mi stále něco chybí.

Další šance?

25. července 2009 v 1:24 | KADLI#etc.
/úryvek z večera/

... a když jsem tak odcházela, přemýšlela jsem, jestli má cenu se tím zabývat. Jestli není zbytečné tápat po důvodech, zjišťovat fakta. Možná bych to zkrátka měla přijmout tak, jak to je a jak to přichází. A třeba do tohodle stádia pomalu dospívám. Takže, když už jsem byla skoro doma, došlo mi, že se necítím nijak zneuctěná, nespokojená nebo naštvaná. Tyto pocity teď patří asi čerstvým patnáctiletým holčinám. Smutná. To ano. Byla a jsem smutná, protože jsem zase přišla o šanci. A ta by mohla /ale nemusela/ znamenat hodně.
Teď, když už ležím v posteli mě spíš zajímá, jestli dostanu další šanci...

I´ll just let it go ....for you...

24. června 2009 v 17:53 | KADLI#etc.
Už dost.
Já jsem taková kráva.
Tak moc, moc moc moc velká, šílená, naivní. BLÁHOVÁ.
Jak jsem si vůbec mohla myslet, že jí opustíš?
Ani kdybyste spolu měli sex a já se na to musela koukat, nebolelo by to tolik, jako teď.
AU...
Vidím, že ses rozhodl.
A správně.
Jistě, jak jinak. Jak jinak než správně. Jak jinak...
Co jsem si doprdele myslela?
A nechce se mi nic.
Skončils se mnou. Skončils u mě.
Proboha!
Nemůžu tomu uvěřit.
Co to jako znamená?
MALORCA?
Kurva AU!
A můžu být jaká chci. Můžu být nejlepší. A můžeš mě mít nejvíc rád.
A nic.
Dokonce když zavřu oči.
Vidím odraz vašich tváří.
A znova docházím k poznání.
Už dost.
Ještě jednou, abych si to uvědomila a konečně pochopila.
Už mě netrap.
Už dost.

Asi mám potřebu si ubližovat..

15. června 2009 v 19:34 | KADLI#etc.
Asi si zoufale potřebuju ubližovat. Jak jinak si vysvětlit ty moje věčné zkraty, které znamenají jít katovi na špalek. Ani bych nemusela jít, a být tam. Ale já sama zvednu zadek a nakráčím si, jen abych ...proč vlastně?
Říká se: co oči nevidí, to srdce nebolí, a je to úplná pravda. Proč já ale nechávám zbytečně oči otevřené. Leckdy ani nemrknu. Proč nechám JE aby mi ubližovali, když to není nevyhnutelné?
Stále chodím zlu naproti. Možná potřebuju pořád fackovat, aby mi to konečně došlo. Když se mi to dneska opět stalo, ani jsem neměla sílu brečet. Ani se dívat. Dnes jsem pochopila, že se nemusím nutně dívat očima. Já to totiž cítila, od konečků prstů, šlo to přes srdce, až po trpkou bolest v hlavě. Něco mi říkalo, "nedívej se, nezvedej oči, stejně víš, co se děje". Ano, věděla jsem to.
Znám je moc dobře.
A i když jsem si myslela, že je to na odchodu, že už mě to nemůže rozhodit, stejně jsem byla schnopná soustředit se pouze na jejich rty a marně jsem se snažila potlačit ten pocit, který zbytečně způsobuje zmatek tam uvnitř. Hrdlo se mi sevřelo, a ten obří knedlík nešel spolknout. Nohy se nehly, i když jsem jim v duchu nadávala. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit byli oni dva.

A tak jsem ZASE během pár vteřin přišla o iluze...

Vrátit se..

17. května 2009 v 12:40 | KADLI#etc.
Lidé se setkávají a opouštějí, aby se následně opět shledali. Jako moje kamarádka Denisa a její přítel. Pamatuji si na jejich společné začátky, kterým jsem mlčky přihlížela. Byla to láska na první pohled. On pobláznil ji, ona zase jeho. Celkem hladce se dali dohromady a bum, najednou z toho byl měsíc, dva, strávili společně Vánoce, oslavili narozeniny. Jenže pár dní po jejich půlročním výročí, se něco stalo. Denise přestal vztah z pro mě neznámých důvodů vyhovovat a rozhodla se ho ukončit. Rozchodu předcházela samozřejmě jak jinak než obří hádka, předznamanávající závěr. A najednou byli od sebe. Jako mávnutím proutku se všechno podělo kamsi do neznáma a všichni tři (on, ona a já) jsme na to zůstali koukat. Kamarádka však nelenila a rozhodla se vydat na cestu s heslem: "Užívat si = základ." Což se jí docela dařilo. Uplynula krátká doba a nasbírala takových sexuálních zkušeností jako nikdy za celý svůj život. Až jednou, když to udělala svému mladičkému dlouholetému kamarádovi, který si sám se sebou neví rady, si uvědomila, že je něco špatně. "Jsem kurva." oznámila mi v slzách. Nevěděla jsem, co na to říct. Vlastně, nejraději bych jí řekla, že je to pravda, ale nepřišlo mi to vhodné, možná bych to ani nedokázala. Taky mi řekla, že musí něco udělat, že už to takhle dál nejde. Bláhově jsem si myslela, že jde jen o plané řeči, co vede v podstatě každý. Jenže Denis

a to tenkrát myslela vážně. Vrátila se ke svému příteli asi po týdnu. Teď je šťastná, říká, že to je jako by začínali znovu, ale líp. A já zase přihlížím jejich vztahu. A těší mě to.
Jenže, když se tak nad tím zamyslím, jsem od základů stvořená pro peprné zážitky. Můj život je jako jedna velká párty. Když se jdu bavit, bavím se většinou pokaždé stejně, ale pokaždé s někým jiným. Jsme jako ona. Rozdíl mezi námi ale je. Zatímco ona takhle žila pár týdnů, já už několik měsíců, ne-li let. Jo, jasně, občas mám chvíle, kdybych se toho chtěla zbavit. Jenže já se nemám za kým vrátit, aby mě usměrňoval. A proto vím, že zase přijde víkend, zase přijde čas si užívat. Tanec, alkohol a kluci.
Ale proč o tom vůbec teď píšu? Možná proto, že se mi tento pátek stala podivná věc. Šla jsem na největší kalbu tohoto měsíce, na které jsem potkala spoustu zajímavých a slavných lidí, mezi těmi obyčejnými, jako jsem já, samozřejmě. A představte si, domů jsem přišla naprosto střízlivá, oblečená (to chodím běžně, ale chci tím naznačit, že předtím nevysvlečená) a naprosto uchvácená - nejspíš sama sebou a nebo tím nejmilejším klukem na světě.
Má přítelkyni. Není na tom nic zvláštního, to je přece jasné, že hezkej, milej, přítažlivej (!!!) kluk bude mít dívku. A to pěkně dlouho. Pokud jsem správně slyšela, jako že slyšela, tak už celých 18 měsíců. Líbí se mi opravdu moc, je to totiž přesně typ toho kluka, se kterým bych mohla být neustále a neměla žádnou potřebu blbnout jako blbnu teď. To přece znáte, ne? Zkrátka najdete svou spřízněnou duši. Ovšem šance získat ho, se na stupnici od jedné do deseti pohybuje mezi nulou a nulou. I já jsem se mu líbila. Oblékl mě do své voňavé mikiny a flirtoval se mnou po celé tři hodiny absolutně čistého času (čistého znamená, že jsme se od sebe nehli, a taky to, že jsem nebyla na mol). Jenže co z toho, je zadaný a s tím nic neudělám. Můžu s epokoušet, ale už teď vím, jak to dopadne. Ono to totiž dopadne pokaždé stejně. Blbě. Sexy kluk zůstane se svojí holkou, s jistotou kterou by například u mě těžko hledal a nejspíš nenašel). A tak to prostě je.
Někdy mě napadá, jestli vlastně nejsem stvořená k "singlotě". Není to nic vážného, jen nikdy nepotkám dlouhodobého partnera, který by mi nelezl na nervy a který by se mnou vydržel d
ýl jak měsíc. Ale co, budu si užívat jako doteď, stejně nic nezměn
ím. A možná na někoho narazím. A možná se pan zadaný někdy promění na pana svobodného a já budu mít volnou cestu. Do té doby budu prostě žít.

Pořádek, kam se podíváš...

17. března 2009 v 21:02 | KADLI#etc.
Dnes jsem měla zvláštní den.

I přes to, jak moc věci nechávám kolem sebe jen tak proplouvat, to dnes vypadalo, že to není pravda. Ráno jsem vstala ve výborné náladě, ve vzuchu cítila přicházející jaro, a překvapivě všechno stíhala. Kolem mě byl uklizený pokoj, čisto, voňavoučko, já jsem se cítila skvěle a neměla jsem ani hlad, protože jsem se dokonce nasnídala. V autobuse jsem se rozhlížela po okolí jistá sama sebou, s dobrým pocitem v těle, s úsměvem na tváři a s dobrou svačinkou uvnitř tašky.
Dlouho jsem takový pocit neměla. Ve škole šlo všechno hladce, dokonce jsem byla potěšena ze dvou průměrných známek. Jakobych to ani nebyla já.
Den probíhal v pořádku, dala jsem si dvě kafe v kavárnách, stavila se u babičky, setkala se s kamarádkami. Po příjezdu domů jsem vyvenčila pejska. Uklidila kuchyň, převklíkla postel. Vybalila věco z tašky a pročetla jsem si angličtinu, biologii a fyziku. Jen do matematiky se mi nějak nechce. Teď jen sedím a poslouchám písničky, ale půjdu si ještě zacvičit. Projdu se ještě jednou se psem a pak si dám dlouhou koupel s využitím všech těch všemožných přípravků co se nám tyčí v koupelně i mimo ní. Na stole přede mnou stojí hromádka učebnic, než je zandám do tašky, chci si to raději ještě jednou zopakovat.
A teď se ptám sama sebe, proč to všechno?

Možná proto, že jsem měla čas přemýšlet. A toto je výsledek mého snažení.

Chci to jinak. Chci věci využívat úplně. Tak jak by se to mělo. Chci mít ve svém konání pořádek, ve svých postupech logiku. Chci vstávat s úsměvem, nasnídat se, popadnout připravenou tašku se svačinou a chci být připravená na další školní den. Chci, aby mi šlo lépe učení a abych o přestávkách mohla kecat s kamarády a ne jenom horlivě opisovat všechno, co se namane. Chci být zodpovědnější, a chci se naučit umění s časem. Chci najmout dojmu, že jsem paní "dokonalá".

A možná jenom tímhle vším pořádkem chci vyplnit to prázdné místo někde tam hluboko uvnitř...

A klidně se můžu cítit ublížená...

4. března 2009 v 18:32 | KADLI#etc.
Moje srdce bude nezlomitelné.
Bude otevřené pro všechny kromě tebe
I když bych přešla lajnu,
je to jako kdybych tu lež vyřkla tisíckrát.


A každý dílek puzzlí zapadl na to správné místo. Hodilo by se napsat "konečně". Někomu trvalo dýl najít ten určitý a jediný dílek, někomu ho scházelo doklepnout a zatlačit,a jiný jednodušše hledal to správné místo. A najednou jsou kolem mě samé úsměvy. A rozhodně nejsou prázdné. Rozzářené obličeje kolem se mi vrývají pod kůži a moje tělo polije horko z toho všeho správného a krásného. Naslouchání lidem se pro mne stalo uklidněním, nikoli závazkem. Protože pro kouzlo okamžiku bych zabíjela.

Pokud spolu zamilovaní vydrží věčně, je to zázrak. A my jsme ho teda nepochytili. Nesmutni, ani jsme nemohli. Má volba byla jen otázkou času. Otázkou věčnou, ale především otázkou s odpovědí. Slutečnost se až příliš odlišovala od snů, sny byli příliš jiné, než to, co jsme doopravdy měli. A nic to nemohlo zastavit, vůbec a naprosto. Když ses ptal mohlo by..? Vždy bych řekla: NE. Ale v ten moment mi život nabízel víc.

Stejně jako se říká všechno jednou končí, jde říct, všechno má někde své hranice. Nemyslím ty hranice, které každý běžně překročí. Myslím ty, nepřekonatelné, ty hranice, co prostor za nimy jakoby nebyl. Ztrácení sebe sama v modři těch očí. V nádheře slov, které vyřknuly vlnky vzuchových pramínků. Jsem schopná běžet za těmi usmívajícísemi lidmy, o kterých jsem mluvila na začátku, běžet s otevřenou náručí, vstříct s nimy těm legendárním světlým zítřkům. A tam, kam nepoběžím, poběží nikdo jiný. Jsem schopná jít až na kraj světa pro jedinou věc, která by za to stála. A teď se ptám: Jak dlouho, jakých sil či prostředků je třeba, aby člověk pochopil pár pekelně důležitých věcí, a kde je přirozená hranice sytosti a uvědomění, kdy si zkrátka řekneš dost.

Jsem člověk, který má problémy rozlišovat některé věci. Například rozlišovat slůvka "stačí" a "ještě". Ale dnes to bylo jiné. Napsala bych, řečeno bylo už vše, minimálně vše důležité. Ale nikdo nic neřekl, v tomto možná vzácném případě byla slova zbytečná. Vlastně je všechno v pořádku. Když už není, co říct, co předat, co získat. Když už není nic, co nikdy nebylo a ani být nemohlo. Tak já budu stát tomu všemu naproti s odrazem čehosi záhadně překvapivého v očích, budu stát na konci tvé cesty, naproti, a na rty mi bude smutně dopadat hvězdý prach..


Nechci snít,o těch věcech,

které se nikdy nestaly.

Nechci už cítit tu bolest.

Jaké skvělé by to pro mě mohlo být.

Snad už bez toho můžu žít.

Vůle změnit..

10. ledna 2009 v 23:24 | KADLI#etc.
DÁVNO SE ZTRATILY OKOVY MINULOSTI...

Dny plynou rychlostí blesku a já mám teprve teď pocit, že žiju ŽIVOT NAPLNO..Nestíhám - jako vždy. Buď jsem v televizi, natáčím, stříhám, načítám nebo tam z nějakého jiného důvodu musím setrvávat. Nebo jsem se svým novým klukem, nebo se případně učím a zbytek projím a prospím. Je toho zkrátka moc. Ale přijdu si plná. Nikoliv prázdná jako předtím. Plná dojmů, zážitků, pocitů - ne vždy dobrých- zkušeností, prostě všeho.
Pomalu odešel David, pomalu odešel i Ondra. Jeden po špičkách, druhý bouchal dveřmi. Konečně je zase alespoň na okamžik něco v mých rukách. Vím, že leckteré věci mezi námi nejsou vyjasněné, ale co naplat. On si tuto cestu vybral sám. Kdyby mi dovolil být v jeho srdci, zaplnila bych ho celé. Krví bych se mu dostala do špiček prstů v jeho nahách. Do konečků řas, hluboko pod kůži. Ale to ON rozhodl. Ne já.
A já teď prožívám něco, čemu jsem dala šanci. Nebylo těžké se ten večer rozhodnout. Nebylo. Protože, když už není ani zbytek naděje, není za co bojovat.

When YOU KNOW it....you, IDIOT...

Our RARE evening....9.12.08

15. prosince 2008 v 10:46 | KADLI#etc.
Možná tomu tak bylo správně, možná ne.
Možná. Jak já miluju tohle slovo. Nemá chybu. Není to ani ne, ani ano. Neznačí, že o té záležitosti člověk přemýšlí. Je to jen prosté "možná".
Možná, že jsme udělali hloupost.
Možná mi ta hloupost za to stála.

Ne, URČITĚ mi za to stála...

Notice me. Take my hand. Everytime I try to fly, I fall without my wings I feel so small. Cause I need You. . And everytime I see You in my dreams. I see your face...It´s hauting me..

Jediné mé přání je zároveň žádost o uchování všech tvých dotyků v mém poměti, dřív než se vytratí. Abys nikdy nezapomnměl na to, co se mezi námi stalo a abys NIKDY nelitoval.
A já Ti můžu slíbit, že nikdy litovat nebudu. Miluju Tě, lásko. A pokud je tomu tak, že bychoms e už takhle neměli nikdy v budoucnu setkat, můžu říct, že to byl nejkrásnější večer v mém životě. A na závěr bych Ti chtěla říct jen jedno:

Děkuji Ti... Děkuji protože, Ty jsi ten, díky němuž mé srdce bije.

 
 

Reklama