Falling into pieces___

13. listopadu 2012 v 22:49 | KADLI#etc. |  Výkřiky do tmy
Byl říjen. Davy obdivovaný drogový závislák, vášnivý kuřák a lačný piják Kerouac, ano ten, co si přivlastnil celou Ameriku, píše o říjnu. Pro něj je říjen časem, kdy se každý vrací domů. Je chladno. Je říjen. A všichni se vrací domů. A já.
Autobus s rachotem zastavil na mé milované Praterstern. Tady jsme se před půl rokem shledali. Polibky.
Pomíjení, ach to nezadržitelné pomíjení. Kdo nás drží od postupu, řekni, kdo? Polibky....
A přesto - snažím do procesu vnímání zapojit všechny své smysly - nic se nezměnilo. Šest měsíců minulo a na tomto ikonickém místě to nezanechalo semenší změnu. Ruské kolo se stále pohybuje proti směru čerstvého zimního větru, který vane odkaďsi. Jaktože se nic nezměnilo? Dlouhé objetí. Neměla se náhodou země třást? Pohledy do očí. Jakto, že obloha stále nespadla? Polibky, polibky, polibky...
Klene se nad mnou, nad námi, nad všemi. A je stále těžší a těžší, zrovna dnes. Chce mě utopit pod těžkými oblaky. A já se nechávám. Pomalu. Postupně. Polibky.
Na zlomek vteřiny mě zachvátil trpký pocit nenavrátnosti. Byl tu ještě vůbec někdo schopen pocítit zlomek tepla? Lidé, které jsem pozorovala zpoza špinavého pleksiskla, které mi bránilo v jasném výhledu a čerstvému vzduchu, aby omýval mou tvář, spěchali z práce, na tramvaj, na metro. Něžnost. To jenom KONEC nikam nespěchal. Ten si svou cestu vždycky najde.
Já jsem nespěchala. Nebylo kam, nebylo za kým. Blízkost. Postrádala jsem důvod a co víc, chyběl smysl. Proč? Rezignace.
To je ta beznadějná věc, kterou jsem cítila pokaždé, když jsem se odněkud vracela. Bylo to jako udělat dlouhý krok zpátky. A pak najednou brouzdat stejným životem sem a tam bez orientace, bez klidu v duši s podvědomím toho, že tohle se za tu dobu přece mělo změnit. To je ten paradox na návratech. Ne každý o ně stojí. Když vyrážíte na cestu, nikdy vám není zima. Adrenalin mi koloval v žilách pokaždé. Co bude? Objevím nový svět? Kdo tam na mě čeká, tam venku, za hranicemi možného a nemožného? A ruské kolo stále vedlo svou válku proti větru.
Nezadržitelnost. Obrysy konec. To jen ty stopy na mých rtech. Polibky, polibky, polibky...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama