The Silent of Exclamation Marks___(Moment nb. one)

22. srpna 2012 v 23:13 | KADLI#etc. |  my diary
Why are you so gentle if you wanna leave me?!__

Rodělili jsme si platbu za taxi na půl. Každý tam hodil hnědého Amose Komentského a vyrazili jsme ze dveří až s překvapivou energií mladých přiopitých studentů vracejících se kolem druhé ráno z baru. Z prázdného baru, nutno říct. Dnes bylo úžasně prosluněné pondělí. Zítřek patří odjezdu, nástupu do nové etapy, z části loučení. Nemáme ani kousíček z veškerého pozemského času. Odbíjení imaginárních hodin uvnitř mě mi naráží svou zvučnou silou do spánků. Tik tak. Tik tak. Mezičas. To je vše co máme, vše co potřebujeme.
Kolik tak může být stupňů? Záleží na tom? Čísla, čísla, nesmysly. Chvíle, kdy přestávají být jakákoliv data důležitá. V tom je ta výjimečnost? Já jsem o tom přesvědčená. Protože mě nezajímalo kolik jsem taxikáři nechala za odvoz peněz, že je začátek nového týdne nebo taková banalita, jako kolik je stupňů. Stačí jen uvěřit, že jsme pouze součástí jedné z těch příjemně letních nocí. Toť vše. Normálně by se mi na rty drala alespoň jedna otázka, kterou bych za běžných podmínek s kýmkoliv jiným neudržela ve svém hrdle - kolik je hodin, kolik času ještě zbývá? Ale já jsem přece v mezičase! Minuty neubíhají, ručičky hodin se nehýbou, my nestárneme, nic se němení, naše životy jsou stále jen životy obyčejných mladých lidí, toužících po celém spektru pocitů a pohlazení na duši, které mnozí nazývají vznešeně "láskou". Ale nic se nemění.
Nic o životě nevím, a tato noc není jedna z těch, kdy by se to mělo změnit. Nic se přece nemění, pro nikoho, pamatuješ?
Odemyká. Převlékáme se do pohodlného. Otevírá okno. Pouští hudbu. Nalévá šampaňské.
Vyšplhám se na okenní parapet. Žádný božský výhled tu na mě nečeká. Jsem usprostřed Prahy, uprostřed špinavého sídliště a vše, co můžu ze svého okna sledovat je špinavý dvůr jednoho ze všech těch špinavých paneláků. Vadí nám to? Naopak! Rázem se měníme na dobrodruhy, ztroskotance, uprchlíky, tajné milence.
Jsme ti, kdož okupují celou noc okenní parapet ve vytahaných mikinách, dopíjejí jednu skleničku za druhou a poslouchají hudbu.
Ta hudba nám patří. Patří nám ten výhled, celé velkoměsto. Patří nám osudy toho starého vrásčitého pána, který se probudí přesně za pět minut v bytě nad námi. Máme v moci vše, na co si jen vzpomeneme. Jsme sami pro sebe středem vlastního společného vesmíru, který možná existuje a možná taky ne.
Jestli někdy "poté" umřu v neskutečnosti polibku? Kdoví? Když je něco neopakovatelné, kdo dokáže odolat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama