the most important___

26. února 2012 v 23:12 | KADLI#etc. |  my diary
Padám, nekonečně padám...
Tak začínají slova mé oblíbené básně.
Poslední dobou se topím a pak se zase vynořuji. Nadechuji se nad hladinou, s doufáním v lepší zítřky. Nadechuji se a mé tělo touží po čertvém, čistém vzduchu. Ale pak inhaluji něco jiného, něco špatného. Nepřijemnosti. A pak zase padám, nekonečně padám...Rozbíjím se a se mnou i rozčeřená vodní hladina na milióny odlesků, které pak lidské oko vnímá jako něco přirozeně krásného..Ale ta voda mě táhne dolů, níž a níž, až na samotné dno. A já se rozbíjím...

Vždycky jsem si představovala, že chci být jako ona (S.), ale poslední dobou si všímám, že jsme si nikdy nebyly víc podobné, než právě v tuto chvíli.
Ač se snaží vypadat úchvatně ( a že se jí to zatraceně daří), miluje svou práci a dělá ji na výbornou, je kamarádkou s velkým K, protože dokáže nechat jít lásku svého života kvůli přátelství svého života.
Prokazuje takovou morální sílu, s jakou bych se asi u jiného člověka jen tak nesetkala. Rve jí to srdce. Protože ona ho milovala tak moc, až se jen nad tou představou tají dech. A najednou stojí proti němu a ptá se ho:" Pamatuješ si ještě vůbec tu holku, do které ses tenkrát zamiloval?"
On neodpovídá, už je to pro něj tak vzdálené, je to minulost, uzavřená kapitola, kterou on nechce a nemůže otevřít.
Ona stojí zase před ním a říká:"Chovám k Tobě city, miluji Tě, milovala jsem Tě a vždy tě milovat budu."
A tak jsme najednou v situaci, kdy se naprosto úžasná a skvělá a nadpozemsky krásná dívka doprošuje lásky svého života, protože on už nikdy víc nedokáže ocenit to kouzlo, které jí prozařuje skrz kůži.

Tak dobře, nejsme si podobné až tolik moc. V kráse jí nesahám ani po kotníky, ve škole se plácám jak jen to jde, takže se závratnou karérou také nepočítám a vůbec, obávám se, že neskrývám žádné speciální kouzlo, které by ze mě dělalo alespoň trochu někoho výjimečného.
Ale v pocitech se až neuvěřitelně podobáme. Protože jsem to já, kdo by měl mít navrh, a přesto jsem to já, kdo je zamilován do člověka, pravděpodobně lásky svého života. Bohužel jsme si taky podobné v tom, že jsme obě bezútěšně odmítnuty.
Zvláštní pocit, tedy myslím v případě tohoto člověka. Jako nejlepší přátelé, ONA to s ním má stejné, společná minulost, společná přítomnost, společná budoucnost. Jak je tedy možné, že zničeho nic všechny city zmizí?
Láska je tak komplikovaná. A přesto jsem milovala. Bláznivě, nespoutaně. Propadla jsem ji na všech frontách, ve všech směrech, v každé dimenzi mého bytí. Modře jsem vzplála jako samotné srdce ohnivého plamene-"tak moc a přesto to nestačilo."

Tak co zbývá? Co nám tu na tom světě zbývá, když den za dnem přestává dávat totální smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama