Find me here__

1. února 2011 v 18:19 | KADLI#etc. |  my diary
Pohled, který mi věnoval napověděl mnohé. Zaujala jsem ho. Donutila přemýšlet. Možná, že dokonce už nebyl schopný přemýšlet nad ničím jiným. Pořád jsem to byla já, jen trochu víc vyzívavá. Trochu víc nepřehlédnutelná.

...

A pak jsme tančili. Asi jsme netančili. Jen jsme tam tak stáli v objetí a já doufala, že se svět smiluje a nikdy nenechá dojít tento okamžik do konce. Zatímco mě k sobě tisknul, cítila jsem jeho teplý dech na svém krku a pomalu jsem věděla, že je můj osud na dnešní večer, a stovky následujících, zpečetěn. Nechápala jsem, jak jsem se tomu mohla bránit, jak jsem to vůbec mohla někdy popírat. A proč mě proboha napadlo, že z toho naleznu cestu ven? Protože tady nebyl žádný východ, kterým bych mohla od tohoto uniknout. Vůbec žádný.

...
jo


Pomalým krokem jsem se vydala směrem k němu. I když mi paže ovíval mrznoucí vítr, někde uvnitř mě to vřelo. Plácla jsem nějakou běžnou frázi a hned jsem si uvědomila, že bych si za ní nejradši nafackovala. Co tady vůbec dělám? Co si proboha myslím? Proč tu stojím, ZASE, naproti tomu neuvěřitelně úžasnému a nedostupnému klukovi, kterému nemůžu nabídnout nic víc, než už jsem mu tolikrát nabídla...a on už tolikrát odmítl? Ale i kdyby dovnitř přišel americký prezident, i kdyby na tom závisela celá má budoucnost, i kdyby se stalo kdovíco - nedonutila bych se tam vrátit. A pak se ke mně naklonil a jeho rty se setkaly s těmi mými.

...

Padala jsem. Něco mě stahovalo na místo, odkud jsem neustále snažila se vysvobodit a já si byla naprosto jistá, jak definitivním se pro mě stalo. Polibky nepřestávaly, naopak nabíraly na síle a moje vůle se rozpadla na prach v okamžiku, kdy hluboko ve mně padlo rozhodnutí. Dnes v noci.

...

Spousta polibků. Dotyků. Tak moc a stále to nestačilo. Naše těla do sebe zapadla, jako by pro to byla stvořena. Nevěděla jsem, kde končím, kde začínám, můj dech, jako malá hvězda, mě stále stahoval do černočerné tmy, umístěné na samém pokraji galaxie. A pak jsem najednou vybuchla. Moje duše, moje srdce, moje tělo se rozříštilo v neskutečné bolesti polibku na malinké kousíčky, které už nikdy nebude možno opravit. A přes to všechno jsem nebyla schopná vnímat smutek, přes to všechno jsem cítila štěstí a adrenalin, jak mi kolují společně v žilách a já si nikdy nepřipadala spokojenější.Věděla jsem, věděla, že mě to bude strašně zraňovat. Že se moje srdce rozerve. Ale na světě neexistovala žádná bolest, která by mi v tom zabránila, kvůli které bych si tohle nechala ujít.

...

Pomalu jsem upadala do spánku, pravidelný tlukot jeho srdce mě omračoval a aroma jeho hladké kůže snad ještě víc. Nevím, jak dlouho jsem spala. Zdál se mi sen, ne o někom nebo o něčem. Byl to sen o vůni. Ráno mě probudily prsty, které mě šimraly na zádech, někdo na druhé straně hranice podvědomí šeptal moje jméno a ta vůně všechno zaplavila.

...
jo


Věděla jsem, že ho musím nechat odejít - že odejde, i kdybych ho nenechala. Posledními dotyky jsem se učila zpaměti jeho obličej, strukturu jeho hladké kůže na hrudi, hebkost jeho rtů a odstín modři jeho očí. Kdyby se přání plnily, nikdy bych nevypáčila své prty z jeho vlasů, nikdy bych nedovolila, aby se ode mě vzdálil. Ale musela jsem. Udělala jsem to. Odešel. A najednou nic nezbylo.
Samozřejmě, že jsem do něj byla zamilovaná. Z největší hloubky své duše. Milovala jsem ho, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo.

...

Do týdne na mě situace dolehla. Celá má podstata se změnila. Sama jsem dopustila, aby se má neutichající bolest zpečetila. Upadla jsem a nechala se unášet proudem kamsi, do země zatracení a marnosti. Vlny smutku do mě narážely a nakonec mě stáhly pod sebe.
A už jsem se nevynořila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama