Posedlost...

24. října 2010 v 22:10 | KADLI#etc.
V podvědomí jsem věděla, že dělám chybu. Nebyla jsem si jistá, co mě tam čeká, ale stejně jsem taxikáři řekla: "Tady zastavte." Vystoupila jsem z taxíku a přišla jsem si stejně jako před dvěma lety, když jsem poprvé zjistila, jak moc dokážu být spontánní a naivní. A tak jsem vystoupila ty dva schůdky s pocitem marnivé šestnáctky a sama pro sebe jsem si řekla, "ty prostě musíš jít a nechat si ubližovat, náno."
Nic mě nemohlo zastavit, i když bych si přála, aby to někdo udělal. Někdo, ne já. Já bych toho asi nebyla schopna. A už jsem tam byla, vešla jsem a tak nějak nebylo cesty zpět. No se tak někdy stává, že stojíte na místě, kde byste opravdu chtěli být. Chtěli, ale neměli. A přesně takové myšlenky mi lítaly hlavou. Špatné bylo přijít, ještě horší odejít.
A pak se naše oči setkaly a všechno se se mnou začalo točit jako tenkrát. Znova. Znova. A pocity zakopané s takovou námahou tak hluboko, jak jen to šlo, se začaly vyplavovat. Co nevidět mě pohltily celou. A já byla zase jen poddajná jako plastelína a on si se mnou mohl dělat cokoliv se mu zachtělo. Přišla jsem tam, a nechala si zase ublížit, protože .. proč?
Protože možná přes to všechno, co život dává a bere. přes slzy a úsměvy. Přes problémy a radosti. Je tu ještě jedna dimenze. Plná snů. A já se bojím, že pro něj tam bude vždycky místo.
jo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama