Povídka

26. července 2009 v 15:03 | KADLI#etc. |  Myšlenky MIMO
... Když jsem vystoupila, čerství vítr se mi opřel do tváří. Sluneční paprsky se po mně pomalu začaly plazit, a já ucítila jejich teplo, které přes okenní sklo auta ne a ne proniknout. Udělala jsem pár kroků. Nohy se mi nějak zvláštně motaly. Foukl vítr a celá jsem se zapotácela. Jakoby kus ze mně chtěl létat. Ztrácela jsem nad sebou veškerou kontrolu. Hlavou mi probleskla vzpomínka na bratra.

Už asi čtrnáct dní jsem o něm s nikým nemluvila. Já. To oni to pořád řešili. Ptali se, jestli jsem v pořádku a jestli si nechci poplakat nebo popovídat. Samozřejmě, že jsem nebyla v pořádku. Každou chvíli se mi zdály zvlášní sny, nebo jsem si to jen představovala? Od té události jsem nedokázala rozeznat, spánek od mého normálního života. A normální je příliš normální slovo. Nikdy v životě jsem nepociťovala takovou prázdnotu jako ještě dnes mezi těmi čtyřmi stěnami, ve kterých jsem trávila veškerý čas. Nevěděla jsem, co se sebou. Nedokázala jsem racionálně přemýšlet, bavit se lidmy jako všichni ostatní. Jejich životní historky se pro mě staly zbytečnými. Natolik zbytečnými. Nemohla jsem je poslouchat. Lidi v mém okolí mě tak otravovali a já je nesnášela.

Dalších pár kroků. Tak dokonalý den, pomyslela jsem si. A on opravdu byl. Udělalo se mi špatně od žaludku. Chtělo se mi zvracet a já byla přece tak vratká. Lehká a vratká. Jen víčka mě tlačila k zemi. Těžkly každou vteřinou. To oni mě potápěly níž a níž. Zkoušela jsem jít a vypadat při tom naprosto všedně a normálně. Ale oči se mi klížily. Musela jsem je mít zavřené. Alespoň na malou chvilku. Po pár marných pokusech otevřít znovu oči jsem kráčela slepá, zahalená v naprosté tmě. Ale šla jsem dál. Hlava mi padla do naprosté temnoty a s ní i všechno co se stalo, všechny vzpomínky a myšlenky. Vítr stále foukal, slunce nepřestávalo svítit a hřát. Po dlouhé době mně bylo zase tak dobře. Mé kroky byly sice nesmyslné a mé oči zavřené, ale nabyla jsem dojmu, že to není zase tak špatné. Nikdy už jsem se nechtěla cítit jinak.
Ale najednou vnímám, jak se svět kolem mě točí a já dopadám na betonovou dlažbu. Chvíli jsem si myslela, že letím někam, kde bych našla i jeho, ale pak mě začaly hřát teplé kapky krve, co se mi koulely po tvářích jako slzy. Uslyšela jsem hlasité výkřiky a ucítila ruce, které mě obrátily na záda. Otíraly mi krev a zkoumaly nohy, jesti jsem si třeba nevyvrkla kotník. Zaregistrovala jsem další hlasy různých lidí, kteří kontrolovali můj tep a dech. Já věděla, že až na ty odřeniny je se mnou všechno v pořádku. Ale oni měli strach. Otevřela jsem oči.
Spatřila jsem nebe. Tak modré. Viděla jsem nad sebou celý svět. Slyším spokojené konstatování jednoho člověka u mé hlavy: "Dech je v pořádku." A najednou mě zaplaví nepředstavitelná vlna optimismu. Dívám se na okolí úplně se spod a stále dýchám. Jsem na samotném dně svého světa, ale dýchám. A horší už to být nemůže. Teď už můžu stoupat jenom vzhůru. A když jsem tam tak ležela na chodníku s odřenou tváří a tělem mi proudila krev jako všem ostatním a nade mnou se rozprostíralo nebe a ti lidé okolo měli strach, i když jsem "pouze" zakopla a pečovali o mně a já zase dokázala mít otevřené oči, tak jsem si zamilovala TENHLE pocit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama