Dnes jsem měla zvláštní den.
I přes to, jak moc věci nechávám kolem sebe jen tak proplouvat, to dnes vypadalo, že to není pravda. Ráno jsem vstala ve výborné náladě, ve vzuchu cítila přicházející jaro, a překvapivě všechno stíhala. Kolem mě byl uklizený pokoj, čisto, voňavoučko, já jsem se cítila skvěle a neměla jsem ani hlad, protože jsem se dokonce nasnídala. V autobuse jsem se rozhlížela po okolí jistá sama sebou, s dobrým pocitem v těle, s úsměvem na tváři a s dobrou svačinkou uvnitř tašky.
Dlouho jsem takový pocit neměla. Ve škole šlo všechno hladce, dokonce jsem byla potěšena ze dvou průměrných známek. Jakobych to ani nebyla já.
Den probíhal v pořádku, dala jsem si dvě kafe v kavárnách, stavila se u babičky, setkala se s kamarádkami. Po příjezdu domů jsem vyvenčila pejska. Uklidila kuchyň, převklíkla postel. Vybalila věco z tašky a pročetla jsem si angličtinu, biologii a fyziku. Jen do matematiky se mi nějak nechce. Teď jen sedím a poslouchám písničky, ale půjdu si ještě zacvičit. Projdu se ještě jednou se psem a pak si dám dlouhou koupel s využitím všech těch všemožných přípravků co se nám tyčí v koupelně i mimo ní. Na stole přede mnou stojí hromádka učebnic, než je zandám do tašky, chci si to raději ještě jednou zopakovat.
A teď se ptám sama sebe, proč to všechno?
Možná proto, že jsem měla čas přemýšlet. A toto je výsledek mého snažení.
Chci to jinak. Chci věci využívat úplně. Tak jak by se to mělo. Chci mít ve svém konání pořádek, ve svých postupech logiku. Chci vstávat s úsměvem, nasnídat se, popadnout připravenou tašku se svačinou a chci být připravená na další školní den. Chci, aby mi šlo lépe učení a abych o přestávkách mohla kecat s kamarády a ne jenom horlivě opisovat všechno, co se namane. Chci být zodpovědnější, a chci se naučit umění s časem. Chci najmout dojmu, že jsem paní "dokonalá".
A možná jenom tímhle vším pořádkem chci vyplnit to prázdné místo někde tam hluboko uvnitř...
