A klidně se můžu cítit ublížená...

4. března 2009 v 18:32 | KADLI#etc. |  my diary
Moje srdce bude nezlomitelné.
Bude otevřené pro všechny kromě tebe
I když bych přešla lajnu,
je to jako kdybych tu lež vyřkla tisíckrát.


A každý dílek puzzlí zapadl na to správné místo. Hodilo by se napsat "konečně". Někomu trvalo dýl najít ten určitý a jediný dílek, někomu ho scházelo doklepnout a zatlačit,a jiný jednodušše hledal to správné místo. A najednou jsou kolem mě samé úsměvy. A rozhodně nejsou prázdné. Rozzářené obličeje kolem se mi vrývají pod kůži a moje tělo polije horko z toho všeho správného a krásného. Naslouchání lidem se pro mne stalo uklidněním, nikoli závazkem. Protože pro kouzlo okamžiku bych zabíjela.

Pokud spolu zamilovaní vydrží věčně, je to zázrak. A my jsme ho teda nepochytili. Nesmutni, ani jsme nemohli. Má volba byla jen otázkou času. Otázkou věčnou, ale především otázkou s odpovědí. Slutečnost se až příliš odlišovala od snů, sny byli příliš jiné, než to, co jsme doopravdy měli. A nic to nemohlo zastavit, vůbec a naprosto. Když ses ptal mohlo by..? Vždy bych řekla: NE. Ale v ten moment mi život nabízel víc.

Stejně jako se říká všechno jednou končí, jde říct, všechno má někde své hranice. Nemyslím ty hranice, které každý běžně překročí. Myslím ty, nepřekonatelné, ty hranice, co prostor za nimy jakoby nebyl. Ztrácení sebe sama v modři těch očí. V nádheře slov, které vyřknuly vlnky vzuchových pramínků. Jsem schopná běžet za těmi usmívajícísemi lidmy, o kterých jsem mluvila na začátku, běžet s otevřenou náručí, vstříct s nimy těm legendárním světlým zítřkům. A tam, kam nepoběžím, poběží nikdo jiný. Jsem schopná jít až na kraj světa pro jedinou věc, která by za to stála. A teď se ptám: Jak dlouho, jakých sil či prostředků je třeba, aby člověk pochopil pár pekelně důležitých věcí, a kde je přirozená hranice sytosti a uvědomění, kdy si zkrátka řekneš dost.

Jsem člověk, který má problémy rozlišovat některé věci. Například rozlišovat slůvka "stačí" a "ještě". Ale dnes to bylo jiné. Napsala bych, řečeno bylo už vše, minimálně vše důležité. Ale nikdo nic neřekl, v tomto možná vzácném případě byla slova zbytečná. Vlastně je všechno v pořádku. Když už není, co říct, co předat, co získat. Když už není nic, co nikdy nebylo a ani být nemohlo. Tak já budu stát tomu všemu naproti s odrazem čehosi záhadně překvapivého v očích, budu stát na konci tvé cesty, naproti, a na rty mi bude smutně dopadat hvězdý prach..


Nechci snít,o těch věcech,

které se nikdy nestaly.

Nechci už cítit tu bolest.

Jaké skvělé by to pro mě mohlo být.

Snad už bez toho můžu žít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama